Přišel domů a vypadal posmutněle. Co se mu stalo? "Neumím domácí úkol... A ani ho.. nemůžu umět!" Jakto? "Protože jsem příliš šťastnej". Chvíli bylo ticho, možná proto, že to úplně nedávalo smysl, možná proto, že si oddechla, že se nestalo nic vážného a tak zrovna byla myšlenkami jinde. "Protože pravé poezie města je blues, říkal pan učitel... A já ho neumím napsat. Protože blues je smutný. Jenže já neumím být smutný." Zkusíš to, zvládneš to... Věří mu, alespoň to říká. Poslouchala ho vůbec?

Chci zpívat blues, jenže nemám proč
chci zpívat blues, jenže nemám proč
Když jsem tak šťastnej, jak šťastnej sem
proč mám se trápit bluesem
Chci zpívat blues, jenže nemám proč.

            Usnul v hromadě přeškrtaných papírů. V hlavě smutek, že není ani dobrý student, ani správný občan svého města, když nedokáže ani napsat jedno blues.

* * *

            Kvétys, tak znělo, když se mu představila, když si jí konečně všiml. Vzala se kdovíodkud a koukala mu přes rameno. Nad slovem bluesem se ušklíbla už dřív, takže ted už se na malého tragéda usmívala. Cítil to sám, nepotřebovala ho trápit.

Vzala ho za ruku a vedla ho po stěně ke stropu. A když už byli u té pavučiny v koutě, zhoupli se v kolenou a...

Podzimním vzduchem všude se neslo
jedno heslo,
vzkaz, který na zdi se píše
"HLAVNĚ TIŠE!"

            Jenže to nebylo napsáno na zdi, ale na stropě, kam po zdi přišli a bylo to tam jen chvíli, tak tak, že to stihl přečíst. Ale zticha být uměl, to patřilo k vlastnostem, které na něm dospělí oceňovali. A sice si nebyl jistý, jestli ona je taková a jestli je vůbec dospělá, ale nepřišlo mu, že by tím, že bude zticha, měl co pokazit. A tak šel s ní. V jednu chvíli se otočil, aby se ještě podíval na svojí postel a na medvěda Brtníka v koutě, ale přes zeď, co byla předtím strop, nebylo nic vidět, jako by tam ani žádný pokoj nebyl. Zato tam byl nápis.

Upři svůj pohled na šedou zeď
a ona ti to oplatí
Dovedou však jen proklatí
co teď vidí zeď jindy uvidět

            Přimkl se ke své průvodkyni. Nevěděl, jestli se cítí lépe, ale aspoň to nebylo to horší. A když ji držel za ruku, neměl tak urputný dojem, že na něj zeď za jeho zády zamyšleně kouká. Na chvíli ji pustil, jen aby zjistil, co se stane, ale dojem zírající zdi se mu nelíbil tak moc, že se ani neotočil.

            Doufal, že ona ví, kam jdou, a měl i dojem, že ví, proč to dělají. Jenže podivné město, kde se objevovaly verše na zdech, mu nedalo pokoj.

V duši zní šerosvit
Luny má manýry
Bojíš se vyslovit
Otázku důvěry
Otázku nevíry

            Nejistota se ještě zvýšila. Netřásl se, ale pustil její ruku. A rozběhl se do jedné boční uličky. Běžel možná jen pár vteřin, deset nebo dvacet, těžko říct, ale ještě ani nezrychlil na svou nejvyšší rychlost a už se začínal cítit nejistě. A s každým krokem si připadal ztracenější. Uličky byly každý krok menší nebo se mu tak alespoň zdály. Zatočil doprava a ještě zrychlil. A pak se ocitl tváří v tvář velkému kontejneru na konci slepé ulice.

Dřív býval hovorný a nyní ztich...
V noci se nevyplácí
hledat inspiraci
v ulicích

            To bylo na zdi za odpadky. Otočil se a chtěl utíkat zase zpátky. Ale nápis na rohu, který byl o něco blíž, než by čekal, a do kterého se teď díval, ho přikoval k zemi.

Chvilku ses zamyslel, od cesty odchýlil
a tvoje město náhle zmizí
právem pak připadáš si cizí
kdos neopatrný jen chvíli byl

            Točil se jako větrný kohout. Bylo mu najednou jasné, jak se cítí všichni filmoví bídáci zahnaní do kouta. A hlavně, začínal se bát. Možná se mu jen zdálo, že po každém otočení jsou zdi blíž k němu, ale... co když ne?

            A když už byl kontejner blízko u něj, objevila se zpoza něj známá ruka v bílém a zatáhla ho k sobě za odpadky.

* * *

            Ozvala se rána. Tříštění keramiky, převalený sud.

* * *

Slyšela jste, milá paní
co se stalo v té Praze
Že tam v pátek za svítání
mladík skončil neblaze

Tovaryš byl na verpánek
Z hospody jít neuměl
A tenhleten milej synek
na Žižkově funus měl

Slyšel vy jste, milej pane
o té jeho cácoře
Jistě vod ní vítr vane
prej ho zamkla v komoře

Do dveří tlouk do půlnoci
a když oko zamhouřil
Už ho měla ve svý moci
tloukla do něj dokud žil

Vy kdo máte, staří mladí
doma důru, tyrana
Vo život jde, proto radím
počkat v krčmě do rána

            Ošuntělý flašinetář se ani neohlédl po zdroji rány, a proto si jich nevšiml. Vesele si dohrál, uchichtl se a posunul se i se svým inštrumentem o kus dál, kde doufal potkat alespoň nějaké živáčky.

            Vyšli taky, ale na druhou stranu.

            Poprvé mu něco trochu vysvětlila, řekla Město dřív, ale nerozuměl tomu, co se děje o nic lépe, než předtím. Jediná změna byla změť hospodských pachů ve vzduchu.

            Chvíli šli sami. Pak jich bylo víc, ale ti další prostě šli stejným směrem, nijak zvlášť si jich nevšímali. A pak už to byl skoro dav. Ona se jím proplétala dost jistě, on o něco méně, ale za chvíli už slyšeli

Oblouky, svatí a my
a kolem město měst
prošli jsme více cest
co nejsou za námi

Z blízka jsme neznámí
snad proto slovo čest
mě  nenechá na pelest
ti usednout s hvězdami

Mé město a most
král Karel dal jim stát
a já je uctívám

Rád to povídám
a se mnou věží sta
věští budoucnost.

            Student dočetl, uklonil se soše na východním konci mostu a zadíval se do vln, protože neměl hodinky a neměl kam s očima. Bylo poledne a dav vybavený piknikovými koši stále mířil stejným směrem. Šli tam taky. A byli na kopci. Jenže víc než dav je zaujaly dvě úplně stejné dívky s velkými cizokrajnými květy ve vlasech. Dvojčata se přela. Chvíli poslouchal a pochopil. Mají  společný refrén a k němu jedna náladu žertovnou a druhá žalostnou. K jeho překvapení ho Kvétys nevedla pryč, ale naopak přímo mezi ně.

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zítra bude tu den zas plný orchidejí
Který nechtěj chodit do kopce -
Holek co spěchaj k lanovce

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zítra přijdou jen ty, které v předprodeji
Daj ty dvě pětky za cestu sem
Otevřeným tubusem

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Těžko zapomeneš na výraz její
Kterým řekla, pěšky nikdy víc
Buď bude lanovka a nebo nic

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zítra bude tu den zas plný orchidejí
Které odchází tam a jezdí sem
Pro který mraky pláčou nad kopcem

*

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zase prošel týden - zas bude den plný orchidejí
Nedělní odpoledne
vycházkové klobouky
v zrcadle se zhlédne
dnes ozdobí palouky

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zase prošel týden - zas bude den plný orchidejí
Nedělní odpoledne
dvě konvice vzpomínek
dneska ji nevyzvedne
ztratila prstýnek

Za plastovým sklem doma sedí sama
Proč jí vlastně lžem, že byla milovaná

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zase prošel týden - zas bude den plný orchidejí
Nedělní odpoledne
zahodila klobouky
zklamaně poposedne
A povzdech hluboký

Za plastovým sklem doma sedí sama
Proč jí vlastně lžem, že to není žádný drama

Mraky nad Petřínem se večer rozcházejí
Zase prošel týden - zas bude bez ní
den plný orchidejí

(http://quaoar.wz.cz/audio/2012/mrakynadpetrinem.mp3)

            "Já vás nemůžu rozsoudit, to přece nejde, vždyt já ani neumím..". Tvářil se tak zoufale, že se nakonec nechaly přesvědčit a šly číhat na někoho jiného, aby jim řekl, která verze se hodí víc ke dnešnímu dni.

            Chvíli uvažoval, proč neřekl pravdu. Ta smutná verze se mu líbila víc. Asi mu víc připomínala jeho blues.

* * *

            Šli dál a dál a na každém rohu viděl jiný příběh. Každý vyprávěl a každý měl co říct. Vzpomněl si na svůj úkol a zkusil to znovu.

Chci zpívat blues, jenže nemám proč
chci zpívat blues, jenže nemám proč
Když jsem tak štastnej, jak štastnej sem
proč mám se trápit modrým snem
Chci zpívat blues, jenže nemám proč.

            Kvétys se na něj usmála, bylo jasné, že viděl dost a je čas na cestu domů. Vystoupali na kopec na kterém seděl vojevůdce na koni a slunce zapadalo. A jak zapadalo, byla obloha čím dál tím červenější. Líbila se mu, i když ho to oslňovalo. A najednou věděl na co se dívá. Bylo to jindy a jinde, ale nepřekvapilo ho to. Paprsky pořád červenaly a mizely a s každým slovem byl víc a víc doma

To město hoří, ale nehoří ohněm, který by někdo zapálil, nehoří jen tak něčí neopatrností, nehoří od převržené lampy nebo upuštěné svíce.
To město hoří svým vlastním vnitřním žárem, svou touhou žít a to i tehdy, kdy slunce naznačuje předání vlády noci.
To město hoří..

Slunce je všude. Neprochází celým známým vesmírem, ani tím nemyslím, že v universu jsou miliony sluncí, v něčem podobných tomu našemu.
Slunce je právě všude. Ze všech stran. Ve všech barvách. Ve všech tónech. Pro každého.
Slunce je všude.

Věž pluje po hladině. Žádná loďka ji neveze, žádní plavci nenadlehčují, aby se neumáčela.
Věž si jen tak pluje po hladině, dokud Slunce ještě dává jas a ona, tedy věž, na své koupání vidí.
Věž je na hladině, ale nijak tím nezanedbává své povinnosti tyčit se do výše a mířit ke Slunci. Až Slunce odejde, věž se jako první setká s nocí. Ale teď se věž koupe ve svém podvečerním rozmaru.
Věž se koupe.

Klidně neklidná hladina, která si na zrcadlo nehraje. Sama je zrcadlem, a proto se pitvoří, až zrcadlo a tím i sama sebe paroduje. A ve své přetvářce je zcela jasná a odhalená.
Hladina si klidně je neklidná. Ale jen tak, aby až gondoliér omámen jasem spadne ze své loďky do sluneční vody nikdo nemohl obviňovat neklidnou hladinu.
Hladina je neklidná... Ale tak nějak umírněně.

Slunce pluje po hladinách. Koupe se ve vodě a přitom se nechává osušovat lehkým větříkem, který i hladinu zneklidnil. Pluje po hladinách vody i vzduchu. A prolíná se všemi najednou z jedné do třetí a oklikou zpět. Užívá si svůj rutinní odchod a trochu se bojí tak, jako by to bylo poprvé. A trochu se zdráhá opravdu odejít, jako kdyby to mohlo být naposledy.
Slunce pluje po hladinách a dobře ví, že zítra bude plout znovu. A pozítří zase. Ale ví také, že už nikdy to nebude stejné jako dnes.

Dnes je to město originální a co na tom, že zachytit Město dnes se malíř pokouší už několik dnů. Dnes se mu to povede. A na plátně trvale zůstane ten mizivý okamžik.

Není to rouhání? Slunci, vodě, větru, světu? Rybáři, který dnes zůstal doma a neruší široké zátiší? Není to troufalost?

Není to imprese?
Není to Soumrak v Benátkách?

            seděl na chodbě pod Monetovou reprodukcí 

Kvétys už tam nebyla, ale věděl, že je to tak dobře. Zvedl se a proplížil se do svého pokoje.

* * *

           Zkusil to do třetice. Tentokrát byl spokojený.

Chci zpívat blues, jenže nemám proč
chci zpívat blues, jenže nemám proč
Když jsem tak šťastnej, jak šťastnej sem
proč mám se trápit modrým přeludem
Chci zpívat blues o tom, jak nemám proč.

*  K * O * N * E *C

 Co říci závěrem?

 Jsem upřímně přesvědčena, že jsem autorkou všech textů v této práci a že všechny součásti vznikly v době mého studia HOGu. Některé části byly/budou publikovány i pod mudlovským krycím jménem ZV.

 Písnička je moje a mé sestry dohromady, obrázek je pana Moneta a já jsem si ho půjčila z wikipedie http://en.wikipedia.org/wiki/File:Claude_Monet,_Saint-Georges_majeur_au_cr%C3%A9puscule.jpg

 Ráda bych poděkovala:

Profesorce Rawenclav za krásné a inspirativní zadání zkoušky, byla radost pracovat na něm.

Profesorce Honorové, jejíž soutěž mě inspirovala k básni v próze Soumrak v Benátkách, kterou zde předkládám v mírně upravené podobě...

Sombře za svět magického města, který třeba někdy opravdu knižně vyjde, jak bylo kdysi v plánu.

Kláře, autorce hudby a spoluinterpretce zvukové ukázky.

A všem, kteří dělají Hog Hogem posledních 14 let :)