Hradní redaktor aneb Nekončící mise šéfredaktorova

Hradní redaktor aneb Nekončící mise šéfredaktora

Když jsem nastoupila na hrad, novinařina mě zrovna nelákala, a tak když jsem tuto práci začínala psát, vzpomněla jsem si na celou cestu, kterou jsem ušla (a že byla dlouhá!) a na všechny, kteří mě nějak podpořili, posunuli a všechny, se kterými jsem měla možnost se poznat, potkat či spolupracovat. Nakonec jsem skončila až na postu šéfredaktora, a tak není příhodnější předmět ke složení zkoušky KOZA než Šéfredaktorské minimum. A ještě příhodnější je téma, které rezonuje snad v každém ze šéfredaktorů. 

Práci bych ráda věnovala všem šéfredaktorům současným, minulým i budoucím. Všem čtenářům přeji, aby nalezli v mé práci inspiraci nebo třeba dlouho ztracenou múzu a doufám, že se vám bude dobře číst. 

Osnova:

1. Redaktor
   1. Vymezení pojmu
   2. Vztah redaktora a šéfredaktora
   3. Typy redaktorů
2. Získávání redaktorů
3. Péče o redaktory
4. Práce s motivací
5. Fungující redakce aneb kolik redaktorů je opravdu potřeba
6. Nekončící mise
7. Průzkum 
8. Závěr a poděkování

1a. Vymezení pojmu redaktor

      Nejdříve by bylo asi vhodné vymezit si, kdo je to redaktor a jaké máme typy redaktorů. Redaktor je někdo, kdo přispívá články do novin, konkrétně tedy do nějakého kolejního nebo hradního periodika. Jeho jméno je tedy uvedeno u nějakého článku, který sepsal. Tak js to asi jednoduše řečeno. I když se za tím skrývá mnohem víc, než je na první pohled patrné. Často vám nikdo nedá žádný podnět, o čem psát, i když by tu od toho tady měli být ti šéfredaktoři. A i když vám šéfredaktor nabídne kupu témat, stejně si musíte zvolit nebo vybrat něco, co je vám blízké, o čem se vám bude dobře psát a bude se vám na tom chtít pracovat a strávit s tím článkem nějaký čas. V opačném případě nikdy nemůže být článek tak kvalitní a povedený. Zároveň by redaktor postupem času, neříkám začínající, měl být schopen nahrát svou práci do adminu. Nebo ji tedy přinejmenším poslat šéfredaktorovi na mail, aby článek mohl vydat. Co je součástí práce redaktora v naší redakci, ale věřím, že v jiných to není úplně povinností, je alepsoň z části si i článek dotvořit a naformátovat - zarovnání, barvičky, perex. Nejsem na to úplně pedant, když to není, ale bohužel nás jezevců není tolik, abychom si mohli dovolit zaměstnat další osobu, která řeší ještě tu vizuální úpravu. A ne vždy má šéfredaktor nebo korektor čas, aby celý článek upravoval. U svých redaktorů oceňuji, že se účastní porad, dávají mi zpětnou vazbu, jsou ochotni diskutovat a když je oslovím, tak nedělají, že neexistují. Že je to povinnost redaktora bych ale neřekla, některé redakce třeba nemají porady a pro mě osobně třeba neznamená, že někdo, kdo se nikdy nezúčastnil pořady nemůže být redaktor, ale to už se trošku dostávám do problematiky vztahu šéfredaktora a redaktora.

      To je taky hodně rozdílné. Já osobně třeba zastávám individuální přístup vůči každému redaktorovi a beru je jako jedince, které se snažím dobře poznat a respektuji jejich názory a nápady, které mi nemusí říkat jen na poradě, ale kdykoliv. Vždycky s oblibou říkám, že redaktorem opravdu může být každý, musí tam být akorát ta chuť, čas a energie. Věřím, že když si člověk najde něco, co ho zajímá a překoná stud a strach, tak se článek píše pomalu sám. Navíc se časem, pokud bude chtít, vypracuje a získá spoustu nových zkušeností a příležitostí. Klidně ta osoba může začít jako pozorovatel, přijít s nápady, blokař, korektor, cokoliv a časem se propracovávat a stavět si sebevědomí. Kdybych to měla celé shrnout, tak redaktor je hodně široký pojem, protože si pod tím pojmem představíme každý něco trošku jiného. Redaktor může být občasný přispěvatel, redaktor ale může být taky práva ruka šéfredaktora, může být víc vidět, nemusí a zkrátka je to někdo, kdo hodně zjednodušeně řečeno přispívá svými články do časopisu.

1b. Vztah redaktora a šéfredaktora

      Vztah šéfredaktora s redaktorem je taky specifický, protože to každý má jinak. V nejlepším možném případě je, když jsou obě osoby takoví parťáci, kteří si navzájem kryjí záda, respektují se a pomáhají si. Schválně neříkám kamarádi, protože si myslím, že na to, aby spolupráce fungovala si nemusí dva rozumět a úplně si povahově sedět. Samozřejmě je dobré, když v redakci nejsou žádné rozepře a je tam přátelská atmosféra, ale pokud spolu lidé spolupracují a komunikují, neuráží se a nic si nevyčítají, je tam dobrý předpoklad k tomu, že by to mezi šéfredaktorem a redaktorem mohlo fungovat. Je jasné, že někdy mohou nastat rozepře, hlavně v rozdílných názorech, oba, šéfredaktor i redaktor, by měli být schopni přijmout konstruktivní kritiku, jiný názor a v klidu o něm pohovořit. Samozřejmě není úplně ideální si brát do redakce nějakého cholerika, který bude schopný vybuchnout a urážet či nadávat nejenom vám, jakožto šéfredaktorovi, ale i redaktorům.

      To je velmi důležitá a náročná úloha, aby šéfredaktor vytvořil redakci, kde bude harmonie, klid a nebudou se vést žádné žabomyší války. Přece jenom on je ten, který rozhoduje, kdo v redakci bude a kdo ne. Někdy je mít v redakci kamarády snad ještě náročnější, než když tam máte nějakého záškodníka, protože kamarád vám sice řekne dost věcí na rovinu, ale může vás taky hodně ovlivnit, budete k němu mít jiný přístup než k ostatním, nebo to k tomu alespoň bude svádět a budete ho měřit, zkrátka přirozeně, jiným metrem. To někdy může být opravdu problém. Když to vezmu zase osobně, mám dojem, že já si tolik ten odstup od svých redaktorů nedržím a hlavně to neumím. Uvidíme, co to časem přinese, ale asi to vychází z mé mrzimorské povahy. Zatím nám to ale krásně klape.

1c. Typy redaktorů

      Typů redaktorů je opravdu hodně a vím, že jsem se dokonce doposud s velkou částí z nich nemohla setkat. Základní dělení je na redaktory přispívající pravidelně, občasně, výjimečně nebo sezónně. Sezónní přispěvatelé zní trochu zle, ale věřte mi, většinou se objeví v tu nejlepší možnou dobu a samozřejmě vy s nimi vůbec nepočítáte. Chvíli jsou nápomocní a pak o nich rok nevíte. Pravidelný redaktor je takový, kterého čtenáři opravdu mají v paměti a vnímají ho víc - na jeho články se třeba těší. Občasní redaktoři jsou také fajn, možná nepíší zas tak často, ale co já mám zkušenost, ty články pak stojí za to. Výjimeční přispěvatelé přispějí, když se stane něco, o čem teda chtějí napsat a co je opravdu hodně zaujme nebo nastane situace, kdy mají podezřele hodně času a už neví co s ním. Samozřejmé to jak často člověk píše vůbec nevypovídá nic o kvalitě napsaných článků.

      Tyto redaktory bych pak ještě rozdělila na dvě velké skupiny, kdy jednu bych nazvala jako skupinu flexibilní, která je schopna napsat téměř cokoliv, co si na ně vymyslíte - „Uděláš rozhovor s nejagresivnějším mazlíčkem na hradě?" „Jistě není problém." „A úvahu o koštěti?" „Že váháš Mandy!" A skupinu, do které se řadím i já, která má své typy článků a do jiných se většinou moc nepouští. Ale pozor. Takoví redaktoři nejsou méněcennější než ti flexibilní. Když chcete nějaký módní článek, alespoň přesně víte, za kým máte jít a většinou i víte, co čekat. Zatímco u té úvahy o koštěti bych asi měla trošku obavy, co z toho vyleze. Dále tu máme tipy, které povětšinou najdeme v každé větší redakci:

Slibotechna

     Každý má v časopise své slibotechny. Jsou to osoby, které vám naslibují hory doly, oči zlatý, ale ve výsledku nevidíte nic z toho, co vám řeknou nebo slíbí. Tady na ty osoby je třeba dát si velký pozor, vytipovat si je a raději s články vůbec nepočítat. Maximálně pak budete příjemně překvapeni. Nemá ale smysl jim něco vyčítat, být na ně zlí nebo křičet. Každý jsme nějaký a takový způsobem redaktora spíš demotivujeme, my chceme opak. Aby se odnaučil slibotechnou být.

Zachránce

      Nemáte co vydávat? Od toho jsou tady zachránci. Jim když napíšete nebo se třeba jen zmíníte, tak vytáhnou s článku esa a vždycky najdou něco, co by se mohlo publikovat. Zachránce zachrání každou prekérní situaci a je schopný všeho. Zachránců moc není, ale pokud je v redakci máte, tak byste si je měli chránit jako oko v hlavě.

Motivátor

      Motivátor je skvělý v případě, kdy nejste motivační typ, anebo když už saháte na své dno. Často motivátorem nemusí být ani redaktor, mám zkušenost, že korektoři nebo grafici jsou taky skvělí motivátoři. Potěší vás co tyto osoby říkají a co je nejdůležitější oni umí namotivovat i ostatní. Jsou nakažliví a umí vytáhnout i v těch nejhorších chvílích něco pozitivního.

Šašek

      No tak šašků je třeba! Za své působení jsem jich poznala více než dost. Většinou dokáží pobavit nejenom celou redakci, ale také i ve svých článcích což značně zvyšuje jejich čtenost. Bohužel by jich rozhodně mohlo být v redakcích více, přece jenom smíchu není nikdy dost.

Pravá ruka, levá noha

      Tohle je láska! Toto jsou osoby, které jsou takovými zástupci, klidně i nejmenovanými. Jsou to osoby, které s vámi chtějí diskutovat vaše plány, řeknou vám svůj názor, přijdou s nápadem, podporují vás a zkrátka jsou se objeví vždy, když je potřebujete. Oni ani nemizí! Jsou tu nějak pořád k dispozici. Psychická i fyzická podpora. Tímto bych ráda pozdravila Tery Poe a Olivii Wines, bez kterých by Trimeles nevypadal tak, jak vypadá a funguje. 

Kreativec

      Kreativní lidé se hodí vždy a nikdy se neztratí. Kreativní redaktoři jsou úžasní. Něco řeknete a oni přijdou s představou a vykouzlí z toho úplně nějakou dokonalost. Kreativci mají výborné nápady, skvělou představivost a šílenou fantazii. Tyto články často jsou jedny z těch nejzajímavějších. 

Myška typ

      O nějakých lidech v redakci prostě nevíte, a tak to je. Jsou to introverti nebo prostě pracují rádi sami, nebo pracují jen jednou za čas. Zkrátka si drží odstup. Myška typy jsou ale většinou moc hodní lidé, často teda bohužel jim chybí trocha více sebevědomí. Ale vesměs to jsou osoby, které v redakci chcete mít. Umí naslouchat a většinou jsou ty nejpracovitější osoby. 

Termínovci

      To jsou osoby, co potřebují jasně dané termíny. Ty je dobré vyhmátnout si a ty termíny jim dopřát jinak to nebude moc fungovat. Termínovci fungují jen tehdy, když dopředu vědí, kdy se co a jak bude dít. Do kdy mají mít co napsané, kdy se sejdeme, kdy budou mít psát další článek, kdy jejich článek vyjde. Jsou to ale většinou perfektní organizátoři se spoustou aktivit a pokud si najdete cestu jak na ně, tak jsou opravdu výborní redaktoři.

Věrní dinosauři

      Ach. To jsou srdcaři. Většinou to bývají už fialoví nebo dlouholetí kolejní zástupci, kteří se neustále rádi ke svému kolejnímu časopisu a psaní vracejí. Zrají jako víno a zkrátka je moc milé, že i po letech na vás nezanevřou. U nás je takovým příkladem třeba Vicky nebo pan Nicholas, kteří jsou opravdu neskutečnými stálicemi, kterých si vážíme a ceníme, protože toho dělají pro Trimela tolik, že to je snad až neskutečné. Je nutné si takové osoby opravdu hýčkat.

2. Získávání redaktorů

      Jak získat redaktory je snad věčná otázka všech šéfredaktorů. Jak jako poznám, že někdo dobře píše a že by snad měl ještě zájem o to psát? Normální smrtelník, který do toho moc nevidí si řekne, že to je přece jednoduché. Vypíšu nějaký konkurz a basta. Třeba se někdo přihlásí. Jenomže on se většinou právě nikdo nepřihlásí. Proč tomu tak je? Myslím si, že spousta osob, nebo minimálně, co já jsem měla tu čest, které si nevěří. Myslí si, že psaní je opravdu jen pro nějakou "elitu". Jenomže on psát opravdu může docela každý, jen je tam potřeba překonat tu psychickou bariéru a zkusit si trošku věřit. 

    To však stále neodpovídá na naši otázku. Za mě je zásadní individuální přístup a osobní kontakt. Když vidíte, že je někdo aktivní, nebo čtete nějaké jeho dílo v archivu či z kolejní soutěže a říkáte si: "Páni, taková osoba by se mi hodila do redakce." Je docela vhodné nečekat, až přijde ona za vámi, ale začít s ní komunikovat. Projevený zájem a důvěra osobě je potom o to více pro ni motivující a třeba pomůže i s překonáním toho stresu. Nebo když víte, že někomu jde básnění, kreslení, organizování tak mu zkuste vymyslet nějakou roli ve vašem časopisu. Takže to je za mě určitě nejlepší způsob jak si získat redaktory. 

      Samozřejmě i ten inzerát nebo konkurz je samozřejmě docela dobrý, můžete tam sdělit všechny informace o fungování časopisu a když máte štěstí třeba se vám někdo přihlásí. Třetí způsob je, když za vámi přijde osoba sama od sebe. To je taky výborné, protože vidíte, že osoba má zájem, energii, chuť a očividně nemá ani ten stres z veřejného publikování. To se vám ovšem nestává každý den, většinou ani každý měsíc, řekněme si na rovinu, je to raritní situace a většinou při vás v takových situacích stojí štěstěna. Někdy se rovnou stane, že prostě tyto osoby pošlou hotový článek. To samozřejmě není ideální, protože je vždycky dobré mít přehled, o tom, kdo co dělá, kdo co píše... ale řekněme si narovinu, který šéfredaktor neocení nový pěkný článek? 

      Poslední, co mě napadá je publikování v rámci kolejní soutěže nebo nějaké kolejní motivace, ale to mi taky nepřijde nejlepší, neboť ta motivace by měla jít ideálně z té osoby a být nějaká vnitřní a né dotlačovaná. A pak samozřejmě nesmíme zapomenout na malé krůčky. Když si toho někdo zprvu vezme na bedra hrozně moc, může to znamenat rychlé vyhoření, a to opravdu nechceme. Když se někdo na psaní necítí, opravdu bych ho nenutila. Nenásilnou fikanou formou ho však můžete do časopisu zainteresovat jinak. Přesvědčit ho o tom, že má na to dělat cokoliv, co chce. A tak může osoba začít třeba jako blokař, nebo jako korektor, či jen párkrát spolupracovat na organizaci soutěže či při tvorbě článků, nápadů na ně atd. Časem třeba projeví sám zájem, o to něco sepsat. 

      Osobně si myslím, že šéfredaktor by měl být opravdu vytrvalý, trpělivý a měl mít schopnost komunikovat. Určitě se využije i schopnost být taktní. A docela pomůže, když bude sledovat hradní dění, osoby okolo sebe a třeba dá i na radu ostatních. Taky dost záleží na tom, jestli ten šéfredaktor chce. Jestli je laxní a myslí si, že mu redaktoři naběhnou do redakce jen tak sami od sebe, tak se teda šeredně plete. Práce šéfredaktora je dost často neviditelná, ale je opravdu takovým tím prvním stavebním kamenem, na které se pak mohou vrstvit další. Když není pevný a správně postavený ten první, tak nemohou být ani žádné další. No a samozřejmě ideální stav je, když jde šéfredaktor příkladem. To je jak s učením malých dětí. Když mu budete každý den říkat "nestrkej si ty prsty do nosu", ale sám si je tam strkat budete, co myslíte? Ono okolní vlivy hrají zkrátka dost velkou roli a když k někomu vzhlížíte, často od těchto osob věci přejímáte dosti věcí. 

3. Péče o redaktory

      Pečovat o redaktory je opravdu nadmíru důležitá záležitost. Jakmile si někoho získáte, není to totiž hned výhra. Pokud usnete na vavřínech, tak ta osoba a její jiskra pomalu uhasne, a to opravdu nechceme. Myslím si, že je důležité, aby se redaktor cítil jako součást, potřebný a důležitý. Abychom uměli navodit dojem, že kdykoliv s čímkoliv může přijít, že mi může říct ne, že může říct rozdílný názor a že mu za to šéfredaktor zkrátka neukousne hlavu. O vztazích mezi šéfredaktorem a redaktorem jsme se bavili, ale je vhodné držet na uzdě i vztahy v redakci, protože kdo by chtěl být v prostředí, kde se necítí dobře? Do péče bych zařadila i včasné vyplácení důstojné finanční hodnoty. A občasné dárky určitě taky nejsou na škodu. Když to vezmu ze svého pohledu, tak ty květiny, které posílá neskutečná Maya každý měsíc za práci v blocích mě vždycky mile potěší a překvapí. Pohladí na duší. 

      Dále si myslím, že je dobré o ně pečovat i v tom smyslu, že pro ně hledáme práci, když ji chtějí a neví kudy kam, snažíme se je rozvíjet a posouvat jejich hranice, samozřejmě s jejich spoluprací. Navrhujeme zajímavá témata, podporujeme je, když si na něco nevěří a i když si věří, tak projevujeme zájem, že tam jsme pro ně, že rádi poradíme, vyslechneme, přečteme a podpoříme. Do péče bych zařadila i fakt, že osoby by měly vědět, co je možné v časopisu dělat, kolik je za to financí a měly by být zkrátka informovány o tom nějakém dění a chystaných plánech. Co jsem třeba zavedla já v rámci péče o redaktory a obecně o kolej, je informování, když vyjde článek. To jsem zjistila, že by redaktoři uvítali, v rámci zpětné vazby, kterou mi anonymně po prvním roce na šéfredaktorovi redaktoři vyplňovali, abych věděla, kudy se ubírat a kam časopis směřovat, co zlepšit a co je třeba dobré, zajeté a neměnit. A myslím si, že se to skvěle ujalo. A ten dotazník je asi jen další součást toho, jak pečovat o spokojenost redaktorů a vlastně je to perfektní i pro toho šéfredaktora, aby věděl, co se líbí, co ne a byl informovaný. Ona sebereflexe ne vždy stačí. Pak samozřejmě můžeme zpříjemnit atmosféru různými hrami, aktivitami... ale to mi spadá spíše do té motivace.

4. Práce s motivací

      Motivovat redaktora nebo vůbec člověka, ve kterém potenciál vidíme, k psaní, je někdy trošku těžké. Možná obzvlášť proto, že spoustu věcí neovlivníme. I kdybychom se postavili na hlavu, osoba třeba nebude mít čas psát nebo článek dodat a přístup: Když to zvládám já, tak ty taky asi není úplně ten nejvhodnější. Osobně si myslím, že je dobré redaktorům poskytovat motivaci ve formě respektující komunikace. Až budeš mít čas, nespěchej, je to jen článek, chápu, že jsou přednější věci. Někdo by si řekl, ale to jsou ústupky, a co budeš dělat až nebudeš mít co vydávat? Praktikuju toto už rok a nikdy se mi to nestalo. Většinou stačí se ozvat, jestli někdo něco připravuje, že časopis nemá co vydat a někdo ochotný se najde a rychle sepíše. Né z donucení, ale protože chce. Samozřejmě jistou formou motivace jsou i finanční odměny, ale to beru spíš jako doplňkovou záležitost. Je samozřejmě důležité, aby redaktoři věděli za jakou almužnu pracují a forma této zpětné vazby jim byla poskytnuta hned. Ale myslím si, že mnohem více udělá milé slovo, kdy zhodnotíme článek, pochválíme, konkrétně vyzdvihneme, co se nám líbí, nezapomeneme poděkovat a zkrátka opravdu vyzdvihovat. Každý člověk by se měl v redakci něčím cítit jedinečný a ne, že je do počtu. Tak by k tomu měl přistupovat i šéfredaktor. Motivace slovní, přestože se to nezdá, je ta nejvíc funkční. Přesvědčit osobu, že za ní stojíte, jste kdykoliv připraveni vyrazit na pomoc a věříte v ni a její schopnosti.

   Dále samozřejmě jsou motivací velkou čtenáři, což můžeme maximálně ovlivnit propagací, ale zbytek už se odehrává mimo to, co my ovlivníme. Co považuji za dobré je nalákat ty čtenáře na něco, třeba nějaké soutěže, pak už si zvyknou ten časopis více otevírat. Nebo třeba i zajímavé projekty, ke kterým se čtenáři rádi budou vracet. Motivující je taky samozřejmě jít příkladem, protože když uvidí vaše redakce jak moc vám na časopise záleží a kolik toho pro něj děláte a obětujete, tak vás většinou po nějakém čase opravdu nenechá ve štychu. A hlavně nenechá ve štychu ten časopis, protože jim na něm bude záležet, stejně jako šéfredaktorovi. Dále tu máme motivace, které je třeba vytáhnout, když všechno ostatní selhává anebo jako příjemný doplněk. Těmi jsou zajímavé hry, soutěže a vnitrokolejní aktivity. Vhodné je třeba aktivity společné psaní, různé motivováni navzájem, poznávací hry, stmelovací hry. No zkratka tady je opět úkolem šéfredaktora, aby odhadl, co je zrovna potřeba, jak to bude užitečné, co nám to přinese a jestli to je vhodné. Určitě doporučuji i spolupráci s ostatními členy vedení, kteří přinesou zase jinou perspektivu a nebýt uzavřen jen ve své bublině.

      Vhodné je uvědomit si, že každého motivuje něco jiného a naším úkolem je to najít a podporovat. Nikdy nebude platit stejný recept na všechny. Určitě ale vždy volím a dávám přednost nenásilné a respektující komunikaci, která redaktory neodradí.  

5. Fungující redakce aneb kolik redaktorů je opravdu potřeba 

      Krátce si popovídáme i o fungující redakci. Dodnes vlastně nevím, co si pod tím vyloženě představit - každý šéfredaktor má dle mého svou nějakou vizi, kam by ten časopis měl směřovat a jak by měl fungovat. Pokud se mu jeho vize začíná plnit, tak je to skvělé, ale to, že to funguje navenek ještě neznamená, že to funguje vevnitř. Naopak pak máme redakce, kde je bůh ví kolik redaktorů a nic se nevydává, ale tu máme zase redakce, kde je pár aktivních mezi sebou spolupracujících jedinců, kteří tvoří výbornou partu, a vydávají na pravidelné bázi. Když to řeknu konkrétně, a to se teď opravdu nechci nějak povyšovat, protože nejsem ani omylem dokonalý šéfredaktor a momentálně mám dojem, že jsem spíš pravým opakem, ale podívejme se na Mrzimor. 32 studentů, z toho ještě spousta z nich neaktivních a stačilo pár kosmetických úprav v přístupu a trochu motivace a z neaktivního časopisu (vysloveně s počtem redaktorů nula) se stal ten, který vydává nejpravidelněji a tématy taky patří k těm aktuálnějším časopisům. Naopak třeba Denní věštec má možnost pracovat s každým jedním člověkem na hradě a bohužel momentálně vidíme, že kouzelníci nemají motivaci a zájem přispívat do celohradního časopisu a redakce je opravdu malá a přispívat vidíme stále jedny a ty samé osoby.

      Myslím si, že i s málem se dá udělat opravdu hodně. Sama jsem si to vlastně vyzkoušela dvakrát v rámci Šéfredaktorského minima, kdy jsme my studenti vytvářeli jedno vydání časopisu. Sami jsme si každý našel jednu osobu, která nám následně pomáhala a v cca deseti lidech jsme zvládli navrhnout témata a sepsat články, udělat jim korekturu a následně teda i vzhled časopisu. A každý měl opravdu jen zlomek práce. Když máte někoho, kdo tomu trošku šéfuje a rozdělí práci, tak se ani v tom malém množství nenadřete. Samozřejmě čím větší redakce, tím hůř se tomu šéfuje a orientuje. Ale zase je tam větší pravděpodobnost toho, že bude časopis aktivnější. I málo i hodně redaktorů má své úskalí. Je však u obojího vhodné, aby se mezi redaktory utužovaly vztahy a redakce byla pevná a silná. Snažíme se vyhnout neshodám a jsme otevření jakékoliv diskuzi nebo kompromisům. Nasloucháme redaktorům a snažíme se dělat všechno proto, aby v časopise i v redakci byli spokojení, což někdy může být docela náročné. 

6. Nekončící mise

      Na první dobrou by se zdálo, že když redakci rozjedete, tak už prostě funguje. Ale ono tomu opravdu není tak. Šéfredaktor musí sledovat redakci, vztahy, jestli on má změnit přístup, jak komunikovat s jednotlivými redaktory, jestli má vymýšlet nějaké motivační soutěže, co funguje na ty redaktory, kam se ta redakce posouvá, jaké mám vize a spoustu dalších věcí. Je to taky nekončící mise, protože ti redaktoři se neustále střídají a přicházejí noví. Nebudeme si nalhávat, že není jednoduché vyhořet. Na této pozici snad ještě více než na jiných, protože je tu zásadní ta komunikace s lidmi a někdy se můžete postavit na hlavu, udělat první poslední a stejně to nebude fungovat, jak byste si přáli. Demotivující může být třeba i né zrovna velká čtenost článků a spoustu jiných aspektů. Pokud tedy někdo přemýšlí o postu šéfredaktora, tak bych ho určitě připravila na to, že někdy bude opravdu zoufalý, někdy mu dojde trpělivost a jindy to bude chtít vzdát, protože mu to za to nebude stát. Není to vždycky jen idylické. A ta osoba by na to měla být připravená. Ta práce a úsilí se ale stejně nakonec vrátí. Jen to třeba nebude hned. 

7. Průzkum

      A nyní se dostáváme k mé oblíbené části práce, k hradnímu průzkumu. Původně byly v plánu mini rozhovory s šéfredaktory, ale nakonec jsem se rozhodla pro veřejné mínění a myslím si, že jsem neudělala krok vedle. V průzkumu uvádím zkratky časopisů:

ŽT- Žlutý Trimeles

DV- Denní věštec

SS- Sub Salix

HK- Hadí král

CD- Corvinus Declaratio

LT- Lví tlapou

      Průzkumu se zúčastnilo 61 osob, které byly náhodně vybrány. Z každé koleje bylo osloveno 25 studentů napříč ročníky a k tomu vždy 5 jinak zbarvených (duchové, profesoři, zaměstnanci). Přiznám se, že jedinou výjimku jsem udělala u Mrzimoru, kde pro mě bylo jednodušší nasdílet dotazník na discordový krb. Nejvíce respondentů mám ze Zmijozelu 16, dále z Havraspáru 13, z Nebelvíru 12 a paradoxně nejméně je jich z mé domovské mrzimorské koleje 10, což je stejný počet dotazníků, jaký se mi vrátil od jinak barevných obyvatel hradu. Dotazník byl anonymní a na většinu otázek nebylo nutné odpovědět, aby mohli vyplnit dotazník i ti, kterým jsou některé otázky třeba nepříjemné.

Přispívám jako redaktor do hradních novin?

      Zásadní otázka pro náš průzkum. Z 61 osob 27 uvedlo, že do periodik přispívá příležitostně, 12 se označilo za redaktory, což si myslím, že je docela žalostné číslo, a 22 osob uvedlo, že do časopisu nepřispívá. Vypadá to, že v dnešních dnech osoby nechtějí být k časopisu vyloženě uvázané, nechávají si zadní vrátka, a proto taky volili možnost, že přispívají příležitostně.

Pokud přispíváte do hradních novin, píšete jenom pro svůj kolejní časopis?

      Ze 39 osob, které uvedly, že přispívají do novin. 30 uvedlo, že se pracuje výhradně pro svůj časopis. To se kolejní časopisy opravdu mají, jde vidět, že jsou kolejní příslušníci opravdu věrní. Dvě osoby uvedly, že se věnují psaní výhradně do DV nebo SS, s tím, že jsem se pídila po tom, kdo to je a obě osoby jsou profesoři. Takže nemáme studenta, který by přispíval jenom výhradně do SS a DV. Naopak těch, co občasně přispívají i do DV a SS je 5, to je docela povzbuzující. A za aktivní redaktory kolejního časopisu i DV a SS se považují dvě osoby. A to už opravdu jsou studenti/ studentky. Konkrétně se k tomu přihlásila jedna osoba z Havraspáru a jedna osoba z Nebelvíru. Když projevím osobní názor, tak dřív bylo určitě daleko víc osob, které psaly do více periodik a myslím si, že určitě nebylo úplně výjimkou, že se našel někdo, kdo psal jenom do SS či DV. Vlastně živoucím důkazem jsem byla i já. Dneska je prioritou pro většinu opravdu ten kolejní časopis a tomu věnují většinu svého času, který jsou ochotni novinařině dát. Proč tomu tak je? To se třeba dozvíme v dalších otázkách.

Pokud do novin přispíváte, za jakým účelem píšete?

      Tady lidé mohli volit více odpovědí. Důvodů, proč psát, je opravdu mnoho, ale co teda mě zahřálo mé srdíčko, že dvacet čtyři osob píše, protože je to baví. Tak to má být. Nejčastější odpověď to ale nebyla. Redaktoři chtějí podpořit svůj kolejní časopis a kolej, a to rovnou ve třiceti případech. To je to, o čem jsme se bavili o odstavec výše. Dále hojně zmiňované jsou hranice, konkrétně tedy jejich překonávání, a to hraje roli u desíti osob. Překonávat hranice je skvělé, protože tuto schopnost využijeme i u mudlů a třeba nám dokáže pozitivně ovlivnit i sebevědomí nebo sebepojetí. Deset osob si psaním vydělává, což jako finanční odměna je podle mě to poslední, co by mě motivovalo. Schválně jsem se podívala, z jakých kolejí jsou ty osoby, abych zjistila, kde mají takovou almužnu za psaní. Tak prosím je to nejspíš Zmijozel, kde zmínilo finanční odměnu 5 osob. Dobře zaplaceno mají asi i v Havraspáru 3x a jednou se zmínil o finanční odměně i jezevec (pracujeme ve stejné časopise? :D každopádně jsem ráda, že dobře platím!) a profesor. To je taky těžká úloha šéfredaktora! Domluvit se se svou kolejí, kolik jsou ochotni financí věnovat na redaktory a chod časopisu, ale popravdě já se spíš snažím držet redaktory jinak, než že bych je musela finančně podplácet. Ale řekněme si narovinu, že ty finance prostě dobrá motivace pro mnohé bohužel jsou. To jsem zas ale úplně někde jinde. 3x byla zmíněna i pochvala, UNC a 2x uznání a povinnost. Alarmující trošku je, že jako povinnost to berou dvě osoby z Havraspáru, osobně si myslím, že psaní by měla být spíš relaxace a dobrovolná činnost navíc k ostatním. Tento názor nejspíše odráží postoj šéfredaktorky k časopisu i redaktorům. Každopádně časopis pak může rychle ztratit na kreativitě pokud někdo píše z donucení. No a pokud nejsou dobře nastavené vztahy v redakci, může to odradit mnoho redaktorů.

      Určitě stojí za zmínku, že mi i devět osob napsalo jiné důvody. Ty jsem si pročetla a zaujalo mě třeba získání DV magíků (to padlo hned 2x), to je určitě taky dobrý důvod a trošku to souvisí s tím překonáváním překážek. Šikanu od šéfredaktora ze Zmijozelu beru s nadsázkou a osobě vzkazuji: Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. A jedna zelená osoba zmiňuje třeba vnitrokolejky.

Pokud do hradních novin přispíváte, jak moc je pro vás důležitá zpětná vazba od čtenářů?

      Tak jde vidět, že velkou částí motivace redaktorů je i zpětná vazba od čtenářů. Jenom 6 ji označuje jako spíše nedůležitou. Ani jedna osoba ji nepovažuje za úplně nedůležitou. Je vidět, že nás zajímá názor ostatních a jestli dáváme svému okolí nějaký přínos. Zbytek se potom rozdělil a pro 7 osob je zpětná vazba od čtenářů velmi důležitá a pro 26 důležitá. A co z toho vyplývá? I když nepíšete a chcete nějak podpořit redaktory a noviny, tak komentujte, komentujte, komentujte. Je to zadarmo a potěšíte tím nejednu duši.

Pokud do hradních novin naopak jako redaktor nepřispíváte, tak proč? Jaké jsou důvody?

  To byla otázka otevřená, a tak zmíním ty nejčastější nebo nejzajímavější důvody. Vlastně se opakovalo pořád to stejné dokola. Nedostatek času, nedostatek odvahy, psaní není priorita, nemám žádné nápady (tady šéfredaktoři by měli mít velký vykřičník- vždy by měli poskytnout svým redaktorům alespoň nějaké nápady a inspiraci), dále tam bylo spoustukrát nevěřím si a nechce se mi. Za ty zajímavé důvody mi přišlo, že nějaká osoba se teprve chce rozkoukat, protože na hradě není dlouho. To je určitě dobré nevrhat se do toho jen tak po hlavě. A věřím, že jednou se tato osoba rozhoupe a něco napíše. A nejvíce alarmující je, že jedna osoba uvedla, že by i ráda přispívala do DV, ale demotivuje ji neaktivnost šéfredaktora a že články v adminu leží dlouho než se vydají.

Pokud do novin nepřispíváte, co by vás donutilo a namotivovalo začít psát?

      Opět otevřená otázka, tudíž to shrnu jako u předchozí. Asi nejvíce se opakovala nutnost více času, více odhodlání, sebevědomí a více inspirace. Několikrát tam bylo i více zpětné vazby a financí. Co mi přišlo dost zajímavé, že někteří by ocenili speciální dárek či předmět, více zkušeností (ty však snad získáte jen psaním bohužel) a pak tu padlo i kratší čekání na vydání článku a rychlejší vyplácení brigády DV. No zkrátka my jakožto šéfredaktoři s tím můžeme udělat maximálně to, že budeme dávat nápady, dostatečnou finanční odměnu a vymyslíme třeba kolejní odměnu za psaní, což my v Mrzimoru třeba máme. A to kratší čekání na vydání… tam je to asi o komunikaci, pokud vydáváme jednou za týden, tak prostě některé články, když se jich hodně sejde, leží v adminu třeba 3 týdny, pokud nejsou vyloženě aktuální, ale samozřejmě je to všechno o té komunikaci. A pokud šéfredaktor nekomunikuje, je něco špatně.

Cítíte ze strany svého šéfredaktora motivaci k psaní?

      Tak zásadní otázka pro nás šéfredaktory. Ano 31 osob, 16 osob spíše ano, ale pořád tu máme 7, co tvrdí, že motivaci od šéfredaktora necítí a 7 že skoro necítí. Pozitivní zpětné vazby je tedy více to ano, ale nesmíme zapomínat ani na to, že 14 osob má pocit, že ta motivace od šéfredaktora tam není. To je docela asi špatně. Když jsem se podívala, z jakých kolejí osoby jsou, tak jsem chápavě kývala, když vlastně 3 osoby byli profesoři. Ale pak to byla jedna osoba z každé koleje. To potom přemýšlím, jestli není problém ve vnímání dané osoby, protože přece jenom, kdyby byly třeba všechny odpovědi Mrzimor, asi by to o šéfredaktorovi něco vypovídalo, ale takto to je spíš o těch jednotlivcích. U spíše ne to potom 3x byly osoby ze Zmijozelu, 3x z Nebelvíru a 1x z Havraspáru. Nevím, jestli jezevci neměli strach, že kdyby odpověděli, že se spíše necítí motivovaní šéfredaktorem, že je půjdu zrubat! Ale pokud ne, tak mi to samozřejmě lichotí. Tady už je to trošku směrodatnější ten výsledek každopádně.

Ocenili byste větší motivaci ze strany vašeho kolejního šéfredaktora?

      Tato otázka samozřejmě navazuje na tu předchozí. 25 osob by spíše neocenilo větší motivaci, 12 stačí úplně současná motivace, 11 osob by bylo spíš pro větší motivaci a 7 určitě. To už nějak více zkoumat nebudu, předpokládám, že ti, kteří označili, že necítí motivaci by ocenili logicky větší. Sedí to vlastně i těmi čísly plus mínus.

Ocenili byste větší motivaci ke psaní a přispívání ze strany šéfredaktorky DV?

      Tady se přesouváme k tomu DV, které tady několikrát dnes již padlo. Obecně převažuje názor, že motivace je malá. Nejvíce osob, tedy dvacet, označilo, že by ocenilo větší motivaci. Zbytek osob se shodl a rozhodil odpovědi mezi další možnosti. 12 by bylo spíše pro větší motivaci, 12 by větší motivaci neocenilo vůbec a 12 by ji spíše neocenilo. Možná tedy máme 20 potenciálních redaktorů, kteří by jen potřebovali pošoupnout. To je určitě dobré vědět, že se správnou motivací bychom mohli řady DV redakce rozšířit.

Ocenili byste větší motivaci ke psaní a přispívání ze šéfredaktorky SS?

      Trochu specifičtější je SS, kdy tam nepíšeme klasické články, ale je to tvorba umělecká. Tady je to přímo naopak než u DV, ale i madam Eillen se někde schovávají osoby, které by chtěly více motivovat k psaní. 16 osob by neocenilo motivaci, 17 spíše ne, ale naopak 11 by tu motivaci určitě ocenilo a 9 spíše ano. Já určitě těmto osobám doporučuji sledovat soutěže, protože SS čas od času vypisuje opravdu zajímavé soutěže, kde je i zajímavá finanční odměna. A nejenom v létě SS má super projekty, které jsou motivací sama o sobě.

Kdybyste si měli vybrat jakékoliv hradní periodikum bez závislosti na vaší kolejní příslušnosti, kam byste nejraději psali? A proč?

      Moc osob nenapsalo proč, to trošku vyřadím, protože mě zajímal především ten důvod proč! Každopádně většina lidí píše, že by zůstala u svých kolejních časopisů, protože prostě to je jim nejblíž, mají ho rádi, sedí jim tématicky. Byl tu i názor Sub Salix, protože je to tam takové volnější, méně striktní. A SS bylo zmíněno hned asi 5x jako opravdu fajn časopis, kam by nevadilo přispívat. Někdy mi ty názory přijdou tedy trošku subjektivní, když tady někdo píše, že HK přispívá nejčastěji, tak si myslím, že bohužel to už teda není tolik pravda, a vzhledem k tomu, že CD a LT prostě mají jiný styl vydávání, tak prostě to nejde úplně posuzovat, ale je třeba respektovat i takový názor. To stejné s tím, že CD má divný název a LT prapodivný koncept, to je asi věc názoru. Nebo že je v CD nejlepší redakce a vedení. To je sice milé, ale zažila osoba jiné redakce, že může porovnávat? Já bych si osobně klidně ráda zkusila práci pod jinými šéfredaktory, abych načerpala inspiraci, ale toto tvrzení mi přijde dosti troufalé a opět velmi neobjektivní.

     HK hodně lidi vyzdvihují kvůli humoru a jinému stylu psaní, ŽT zajímavostí článků a vzhledem, Lví tlapou většinou bez uvedení důvodu a CD tam se líbí hlavně módní články a patrola. 14x je zmíněn i DV, a to v souvislosti jako neutrální časopis (objektivní, propojuje více koleje). Bohužel však lidé zmiňují, že v dnešních dnech je to na úrovni spíše cituji horšího kolejního časopisu a nevyužívá potenciál, který by ten časopis reálně měl. Jen tak na závěr, osobě, které přijde náš časopis sexy děkuji, pobavilo mě to! :D Jinak jsou všechny názory krásné, bohužel je nejde nějak shrnout, i když je ráda poskytnu, kdyby byl zájem. Spousta osob se snaží hledat pozitivum na všech časopisech, a to opravdu moc oceňuji. Tak by to mezi novináři mělo být.  

Myslíte si, že je pro šéfredaktora náročné sehnat fungující redakci plnou aktivních redaktorů?

     Nyní se dvěma otázkami podíváme na názory veřejnosti o práci šéfredaktora. A veřejnost se shoduje, že náročné to opravdu je. 54 respondentů tento názor zastává. Jeden neví, jeden si myslí, že to spíše náročné není a pět, že to spíše náročné je. Vypadá to tak, že okolí si je vědomo těžké práce šéfredaktora.

Myslíte si, že potřebuje šéfredaktor k fungování časopisu hodně aktivních redaktorů?

     I tady máme drtivou odpověď a 43 dotazovaných si myslí, že je nutnost více aktivních redaktorů, aby se mezi ně práce rozprostřela. Někteří ale mají i ten názor, že stačí několik aktivních jedinců, že i s tím se dá pracovat (5 osob) a je tu i početná skupina těch, kteří si myslí, že aktivní redaktoři ve velkém množství jsou základ a nutnost (13 osob). No jo, ale kde je má ten šéfredaktor hledat? Osobně si myslím, že i s malým počtem redaktorů se dá vyčarovat velké divadlo, ale záleží to na nastavení každého šéfredaktora.

Jste spokojeni s fungováním šéfredaktora vašich kolejních novin?

      Už tady byla otázka na motivaci, ale fungování je něco jiného. Motivovat šéfredaktor nemusí a často spousta osob píše sama od sebe. Motivující jsou pro ně jiné faktory, které jsme si již mohli přečíst několik otázek výše. Ale fungování to je docela zásadní klíč úspěchu časopisu. A tady to vypadá drtivě na spokojenost, protože 45 osoby uvádí, že je spokojena, 9 je spíše spokojena a těch negativních názorů tam máme jen pár. Dvě osoby nejsou vyloženě spokojeny (Havraspár, Profesor) a jedna spíše není (Zmijozel). To se můžeme my šéfredaktoři docela poklepat po zádech, protože si vedeme dobře. Věřím, že tento průzkum by mohl být zpětnou vazbou pro šéfredaktory a třeba i ukazatelem, kam se dál vydat a co zlepšit, co naopak už dobře funguje.

Máte ambice stát se jednou šéfredaktorem?

      Tato otázka byla taková… jak to říct… informativní, jaký je zájem o pozici, jestli vůbec máme nástupce, protože my na těch postech věčně nebudeme! Ono to totiž spousta lidí vidí jako hromadu práce, ale ono se to vrací ta práce, co do toho vkládáte a vlastně je to moc pěkný post, který určitě stojí za zkoušku. Obzvláště pokud za vámi stojí tolik lidí, kolik stálo při začátku za mnou. Drtivá většina 52 osob se šéfredaktorem stát nechce. Tři uvádí, že asi ne, že si nevěří, ale pozor! Máme tu i kladné reakce. Asi ano, ale nejsem si tím jistý má dokonce pět odpovědí a Ano, bavilo by mě to jednu. To jistojisté ano pochází od profesora, který již šéfredaktorem/ torkou byl, což mi objasnil v další odpovědi. A ano! To si sypu popel na hlavu, tato možnost v odpovědích opravdu chyběla. Každopádně dva potenciální nástupce má ve svých řadách jak Havraspár, tak Zmijozel, takže pokud toto holky šéfredaktorky čtou, tak až budou chtít odejít, mohou a o časopis by očividně zájem byl (záleží jestli by bylo i postaráno). Třeba zrovna Aya už je na postu jak dlouho a nová krev se určitě bude brzy hodit. No a pátá odpověď ano pochází z mého domovského Mrzimoru, a tak jsem ráda, že někdo o tom opravdu uvažuje a nezasekli jsme se u názoru: „Mandy kašli na státnice i bakalářku, časopis je přednější, to nemá kdo vést!“

      Posledním segmentem bylo jen poděkování popřípadě další návrhy nebo názory. Byly tam dobré postřehy, že v předchozí otázce nebyla možnost zvolit, že osoba už šéfredaktor byla, za to se kaju, to mi vůbec nedošlo, ale díky tomu mám i milé vyjádření jedné bývalé šéfredaktorky, periodikum si nechám pro sebe. Sama uvádí, že ji to moc bavilo, ale ve funkci byla jenom jeden či dva školní roky, protože na to osoba musí mít čas. Pořád musí vymýšlet témata, plánovat, organizovat, psát vývěsky, motivovat, komunikovat a vymýšlet témata. Poskytovat zpětnou vazbu je taky náročné a osoba uvádí, že je spíš už v té pozici, kdy ji baví číst ten výsledek a čas od času něco sepsat. To vystihuje docela mé pocity a jsem ráda, že my šéfredaktoři to cítíme stejně. Pak tu budu s dovolením citovat ještě jeden nápad: „Myslím, že by někteří fialoví redaktoři mohli občas vypsat soutěž, kde by bylo za úkol sepsat krátký článek na fiktivní téma. Studenti by tak mohli získat trochu sebevědomí a po rozumné zpětné vazbě spíše zkusit napsat článek do jednoho z periodik. Chápu ale, že by to bylo časově náročné, ale kdo ví, třeba by to pomohlo získat nové redaktory. Navíc je tam odměna předem daná a jistější, než u opravdového článku, nebo alespoň tak to vnímám já.“ Vysílám ho do světa a kdo ví? Třeba se přání splní, myslím si, že takové soutěže by se sebevědomím mohly pomoct. Jak už zmiňuji výše, zkuste třeba účast v letních soutěžích časopisů pokud si nevěříte (nejenom letní, ale to má člověk nejvíce času předpokládám) – konkrétně SS třeba mívá i ty soutěže čas od času a jde třeba i jenom o nějaké drabble nebo tak, nic velkého do začátku.

8. Závěr 

      Co říct závěrem? Že každý šéfredaktor je strůjcem nejenom štěstí svého, ale i štěstí časopisu a redaktorů, protože má velkou zodpovědnost a je škoda, že si někteří neuvědomují, jaký velký vliv mohou šéfredaktoři na své okolí a časopisy mít. 

      Děkuji všem, kteří mi popřáli hodně štěstí, mysleli na mě, popřáli mi i spoustu novinářských úspěchů nebo mi fandili. Moc si toho vážím. Stejně tak si cením vašeho času, který jste vložili do vyplnění dotazníku a doufám, že minimálně pro šéfredaktory to má opravdu vypovídající hodnotu. Největší díky patří však madam Niane za božské zadání na míru, a taky za to, že ve mně kdysi dávno to pisatelské nadšení našla a objevila. Speciální poděkování potom posílám Olivii, která mě kontrolovala, jestli jsem naživu, Tery, která mi nedovolila prokrastinovat a především neskutečné Faye, která celé psaní práce se mnou prožívala jako kdyby ji snad psala sama a těšila se se mnou z každého posunu a maličkosti.  

       Na závěr bych se ráda ještě omluvila za veškeré gramatické i stylistické chyby, které se určitě vzhledem k délce objeví. 

Amanda Wright