Student: Hekatea Centaurix
Kolej:---
Školní rok: zima 2023
Typ zkoušky:KOZA

MytologieZadané téma:

Hybridní bytosti řecké mytologie


Konzultant: Niane z Libelusie
Posudek: Vážená kolegyně, milá Heky,

ráda se s Tebou potkávám nad tímto pergamenem s hodnocením písemné části Krajně ohavných zkoušek akademických z předmětu Mytologie. Snad Ti přinese stejnou radost, jako mně dělalo radost čtení Tvé práce. Dala by se ohodnotit pouhými třemi slovy – precizní, erudovaná a čtivá. Pro vedoucího práce se jedná o absolutně nejlepší možnou kombinaci. Za roky profesorování jsem písemných prací přečetla již mnoho, mnoho jsem jich i hodnotila, takže s klidným svědomím mohu říct, že tahle má jisté jedno ze tří míst na stupínku vítězů. Má očekávání naprosto překonala.

Tvé zadání znělo: Hybridní bytosti řecké mytologie. Nabízí se. V kouzelnickém světě máme totiž s některými těmito bytostmi (kentauři, vodní lidé, sfingy…) své zkušenosti. Velice jsem ocenila, jak jsi v práci postupovala krásně systematicky od obecného ke konkrétnímu, od toho, co jen nám kouzelníkům nejbližší, k tomu, co odpovídá našim osobním zkušenostem méně. Zavedla jsi nás do vzduchu i vody, na zem i pod ní. Líbilo se mi, že jsi neváhala odkazovat mimo řeckou mytologii, že jsi srovnávala a upozorňovala na různé výklady. Přesto se čtenář necítil ztracen, spíše obohacen.

Protože ve Tvé práci absolutně nic nechybí, k ústní části zkoušky si nemusíš nic speciálního připravovat, budeme se držet tématu (hybridní bytosti řecké mytologie) a podíváme se na něj z jiného úhlu.

Děkuji Ti za pečlivě odvedenou práci, kterou mě nesmírně bavilo číst. Budu doufat, že to není naše poslední zkouškové setkání, ať už si mezi sebou role rozdělíme jakkoliv. – usměje se a mrkne –

Tato práce splnila zadané téma, všechny oficiální náležitosti byly dodrženy, hodnotím ji tedy známkou Vynikající a postupuji k ústní obhajobě.

Niane z Libelusie
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Hybridní bytosti řecké mytologie

 

Obsah

1. Vymezení tématu

1.1 Hybris

1.2 Hybridní bytosti 

2. Kentauři 

2.1 Kentauři ve světě Harryho Pottera

2.2 Kentauři v řecké mytologii

2.2.1 Zrození a vlastnosti 

2.2.2 Hýlonomé

2.2.3 Kentauromachie

2.2.4 Nessos

2.2.5 Folos

2.2.6 Cheirón

2.2.7 Kentaurotrítóni, mořští kentauři

3. Vodní lidé

3.1 Vodní lidé ve světě Harryho Pottera

3.2 Vodní lidé v řecké mytologii

4. Další hybridní bytosti chápané jako druhy

4.1 Satyrové, siléni, pánové a faunové

4.2 Sirény a harpyje 

4.2.1 Sirény

4.2.2 Harpyje

5. Sfinga a další hybridní bytosti, které v mytologii vystupují jako jednotlivci

5.1 Sfinga

5.1.1 Sfingy ve světě Harryho Pottera

5.1.2 Sfinga – Sfinx – v řecké mytologii

5.2 Mínótauros

5.3 Echidna

5.4 Medúza

6. Závěr

 

 

1. Vymezení tématu

Výraz hybrid, používaný v biologii, se odvozuje z latinského hybrida, ae, m. (resp. hibrida, ibrida), které snad původně označovalo křížence domácího prasete a divočáka, ale později se používalo nejen o zvířatech, ale i o lidech, potomcích římského občana a cizinky. Dnešní biologie termínem hybrid rozumí zvíře či rostlinu vzniklé zkřížením dvou různých druhů či poddruhů. 

Ve slově hybrid můžeme ovšem slyšet také řecké hybris (přídavné jméno zde zní hybristický), které se od latinských a "našich" hybridů významně liší, ovšem jak si ukážeme, přesto se v hybridních bytostech řecké mytologie silně odráží.

 

1.1 Hybris

Jako hybris se v Athénách označovalo svévolné použití fyzického násilí, jehož cílem bylo druhého ponížit, výraz se mohl vztahovat na facku řečníku Démosthénovi během Velkých Dionýsií, zatímco měl na sobě ceremoniální roucho a vykonával svou roli choréga, ale také na znásilnění. V Aristotelově pojetí, jak je představuje ve své Rétorice, se pak hybris může projevovat i slovními útoky, kterými bohatí mladíci napadají ostatní bez nějakého zvláštního důvodu, jen pro své vlastní potěšení, protože se jim cítí být nadřazení. Podobné neurvalé chování projevuje většina hybridních bytostí, jejich násilnická divokost bývá často vysvětlována jako projev původního chaosu – a hrdinové, kteří s těmito bytostmi bojují a porážejí je, pak nastolují světový řád, jsou nositeli civilizace.

V mýtech a tragédiích, ale také v Hérodotových Dějinách pak hybris představuje ten nejtěžší hřích, jakého se může člověk dopustit – takový, který bohové trestají třeba i smrtí a který může vést dokonce k pádu celé říše, jak se to stalo například Peršanům. Hybris v tomto pojetí označuje překročení mezí toho, co náleží lidem, pýchu, s níž smrtelník třebas i nevědomě porušuje morální (tedy božské, bohy dané) zákony, zpupnost, s níž se staví na roveň bohům. Hybris v tomto významu stála u zrodu mnohých z hybridních bytostí, nejvýrazněji snad v případě kentaurů a Mínótaura.

 

1.2 Hybridní bytosti

Označení "hybridní" náleží v řecké mytologii těm bytostemi, jejichž tělo v sobě spojuje dva výrazně odlišné druhy, přičemž žádný z nich není dominantní. Pouhé připojení křídel u Pegase nebo hadů do srsti trojhlavému psu Kerberovi či do vlasů Líticím a Gorgonám tu nestačí. Rozpaky pak mohou způsobovat Giganti, kteří měli místo nohou dva hady, nebo Skylla, z jejíchž boků vyrůstala psí těla či přinejmenším šest dravých hlav na dlouhých krcích, které vyrážely lví řev a vrhaly se na námořníky, když se snažili vyhnout ohromnému víru Charybdě.

Hybridní bytosti představují v řecké mytologii početnou a velice různorodou skupinu – mohou, ale nemusí mít lidskou část, může se jednat o celý druh i o jednotlivce. Mnohé z nich v lidské představivosti přežily dodnes a můžeme je nalézt v současných dílech, ať už antickou inspiraci přímo přiznávají jako příběhy Percyho Jacksona z pera Ricka Riordana nebo film Souboj titánů, či nikoli, jak je tomu například v Letopisech Narnie od C. S. Lewise nebo v počítačových hrách typu Might and Magic. Některé z nich potkáváme také po boku Harryho Pottera nebo na stránkách Fantastických zvířat a kde je najít Mloka Scamandera. 

Tato práce se zaměří na hybridní bytosti v užším slova smyslu, tedy ty, kteří v sobě mísí lidskou a zvířecí část, a zvláštní pozornost věnuje těm bytostem, které mají svůj odraz také v příbězích Harryho Pottera, především pak kentaurům, kteří se na stránkách knih proháněli od prvního do posledního dílu, od první návštěvy Zapovězeného lesa až po bitvu o Bradavice.

 

2. Kentauři

Kentauři – napůl lidé a napůl koně – patří k nejslavnějším bytostem řecké mytologie vůbec, jejich vyobrazení zdobila keramiku i chrámy, často byli zachycování v boji nebo ve veselém průvodu boha Dionýsa. Jejich název se zpravidla vykládá jako "ti, kteří vrhají oštěpy, probodávají (katakentein) býky (tauroi)", ovšem Robert Graves ve svých Řeckých mýtech přichází i s alternativou založenou nikoli na řečtině, ale na latině, resp. italických jazycích, do jejichž rodiny latina patří: výraz centuria označoval válečný oddíl o sta mužích. 

 

2.1 Kentauři ve světě Harryho Pottera

"Nikdy se nepokoušejte dostat vod těch zatracenejch kentaurů přímou odpověď. Věčně jen civěj na hvězdy, a nic bližšího než měsíc je nezajímá." 

(Hagrid, HP1, str. 236)

Hned v úvodu Fantastických zvířat a kde je najít se "hybridnost" kentaurů a posléze i vodních lidí dostává na zcela novou úroveň, netýká se jen jejich těla, ale především postavení takříkajíc v řádu světa: zatímco jim kouzelníci byli ochotni přiznat status osoby, rozhodli se jej odmítnout a raději zůstat mezi zvířaty, než patřit do stejné kategorie jako ježibaby a upíři.

Podle Mloka Scamandera žijí kentauři v lesích v mnoha částech Evropy a pravděpodobně nijak zvlášť nerozlišují mezi kouzelníky a mudly. Vytvářejí až padesátičlenná stáda a věnují se kouzelnému léčení, jasnovidectví, lukostřelbě a astronomii.

Harry Potter se s kentaury setkal hned ve svém prvním ročníku v Bradavicích. Kentauři zde žijí v Zapovězeném lese, nicméně s kouzelníky se nestýkají, snad jen s výjimkou Hagrida a také Brumbála, jak se o pár let později ukáže, když jeden z kentaurů přijme profesorské místo ve škole, nebo když od nich Brumbál odvede zajatou Dolores Umbridgeovou.

Podle Hagrida kentauři žijí stranou a jsou velmi uzavření, mnohé vědí, ale říkají jen málo. Když od nich ovšem něco potřebuje, jsou vždy ochotní přijít... v době po Firenzeho vypovězení ze stáda ovšem ochladly i jejich vztahy k Hagridovi a dál už nechtěli ve svém lese žádného člověka. Své území byli odhodláni bránit se zbraní (lukem) v ruce, byť "mladým" (dětem, studentům) by ji nejspíše neublížili, protože "vraždit mláďata je vždy strašlivý zločin" a kentauři nevinným neubližují. (HP5, str. 643) Toho o něco později využila Hermiona, když do lesa mezi padesátku kentaurů zavedla Dolores Umbridgeovou, která je ještě víc rozběsnila tím, že je nazvala "kříženci", tvory "s téměř lidskou inteligencí" či "neovladatelnými potvorami". Z kentauřího zajetí vrchní bradavickou vyšetřovatelku následujícího dne vyvedl Brumbál, přesto ji ten zážitek poznamenal, nemluvila a vůbec na své okolí takřka nereagovala, pokud se tedy neozval zvuk, který by jí připomněl kentaury. 

 

Celkem lze říci, že kentauři ve světě Harryho Pottera představují prastarou rasu, velmi hrdou a tajemnou. Na lidské schopnosti předvídat budoucnost se dívají s despektem, sami čtou ve hvězdách a na obloze hledají "známky přicházejících vln zla či velkých změn" a vyčtená znamení pak dále zpřesňují pálením určitých bylin a sledováním kouře, který z nich stoupá.

Kentauři si zakládají na své cti a zvlášť jsou citliví na jakýkoli náznak lidské nadřazenosti. Do lidských záležitostí se zásadně nemíchají a stejně tak odmítají, aby se do těch jejich jakkoli vměšovali lidé. Jsou skvělými lučištníky, ale přinejmenším ve vzájemných bojích (pokud k nim dochází) neváhají použít svých tvrdých kopyt. 

 

Známí kentauři ze Zapovězeného lesa:

Firenze měl plavé tělo, světlé, téměř bílé vlasy, strakatý ocas a modré oči, zachránil Harryho před Voldemortovým útokem, když se s ním setkal nad tělem mrtvého jednorožce. Firence nabídl Harrymu nejen nejvíc nápověd k tomu, co se děje, ale také svezení, aby jej od nebezpečí dostal co nejrychleji pryč, byl ochoten postavit se zlu v Zapovězeném lese, třeba i po boku lidí.

O čtyři roky později přijal Firenze Brumbálovu nabídku a stal se profesorem věštení v Bradavicích, jakkoli ostatní kentauři to považovali za zradu na jejich rodu z jejich pohledu se nechal "najmout k lidem do otroctví" a roznášel mezi roznášel mezi lidmi jejich tajemství a vědomosti. Vypověděli ho ze stáda a byli by ho snad i zabili, kdyby nezasáhl Hagrid – ještě na začátku výuky měl Firenze na prsou modřinu ve tvaru podkovy, jak se do něj pustila polovina stáda. Jeho hodiny proto místo v lese musely probíhat v učebně na hradě, tu však Brumbál alespoň přetvořil tak, že byla od lesní mýtiny takřka k nerozeznání, zem pokrýval měkký mech a rostly tam i stromy.

Kentauři Firenzeho mezi sebe opět přijali až po bitvě o Bradavice, v níž byl těžce raněn a téměř vykrvácel – uznali, že jeho náklonnost vůči lidem nebyla až tak ostudná, jak se zdálo. I poté však zůstal profesorem věštění spolu s profesorkou Trelawneyovou.

Ronan měl lesklé kaštanové tělo, rudé vlasy, vousy a narudlý ohon, byl to první kentaur, se kterým se Harry Potter setkal, bez vyzvání Hagrida a ostatní upozornil na "neobvykle jasný Mars", ovšem bližší výklad k rudé planetě, pojmenované podle římského boha války, už nedodal. Zpravidla se snažil ostatní kentaury mírnit – Banea, když se rozčílil na Firenzeho, a později šedivého kentaura, který žádal trest také pro Hermionu a Harryho, když do Zapovězeného lesa přivedli Umbridgeovou, aby se jí s pomocí kentaurů zbavili.

Bane byl vraník, měl černé tělo i vlasy; velmi rozzlobeně Firenzemu vyčetl, že vzal člověka na svůj hřbet jako "nějaká obyčejný mula" (HP1, str. 238). Později unesl Umbridgeovou v náruči hlouběji do Zapovězeného lesa, když zaútočila na Magoriana a kentauři ji přemohli.

Po souboji s Voldemortem zavolal Hagrid s Harryho tělem v náručí právě Baneovo jméno, když zlomený žalem vyčetl kentaurům coby "bandě zbabělejch hajter", že svou nečinností přispěli k Harryho smrti. 

Společně s Ronanem a Magorianem pak stál Bane v čele kentaurů, kteří vtrhli do hradu, aby se zapojili do finále bitvy o Bradavice proti Voldemortovi.

Magorian měl kaštanové tělo, černé vlasy, varoval Hagrida, že v Zapovězeném lese už není vítaný, když jej potkal, jak Harryho a Hermioně představuje svého obřího bratra Drápa, byl také mluvčím kentaurů při setkání s Umbridgeovou, která proti němu použila kouzlo Pouta na tebe.

 

2.2 Kentauři v řecké mytologii

2.2.1 Zrození a vlastnosti

Podle převažující řecké báje stojí u zrodu kentaurů podlý král Ixión, který se pokusil svést Héru, když ho Zeus pozval k sobě na návštěvu. Místo královny bohů ovšem sevřel ve svém objetí Nefelé, pouhý oblak vytvarovaný do Héřiny podoby, a za trest posléze skončil v podsvětí připoutaný k neustále se otáčejícímu se ohnivému kolu, čímž doplnil trojici největších hříšníků, Sisyfa, nekonečně valícího kámen do kopce, a Tantala, sužovaného hladem a žízní, zatímco se větev se šťavňatým jablkem a říčka s průzračnou vodou drží těsně mimo jeho dosah. Oblačná Nefelé porodila prvního Kentaura a ten pak s divokými kobylami v thesalské Magnésii založil rod kentaurů.

Podle jiné verze báje byl Kentaur synem boha Apollona a říční nymfy Stilby, zatímco thesalští kentauři pocházeli přímo od Nefelé a Ixióna.

Tito kentauři byli většinou divocí a zuřiví, žili v lesích na thessalských horách, bydleli v jeskyních, oplývali ohromnou silou (v boji často mrštili po nepříteli kmenem stromu vytrženého ze země nebo velký balvan) a nijak se nesnažili krotit své vášně a choutky, ať už šlo o pití, nebo o ženy. Sami neznali víno, ale holdovali prý pivu, což byl pro Řeky a Římany jasný znak barbarství. Když se ale k vínu dostali např. na cizích hostinách, pili je neředěné a v opilosti se jejich způsoby ještě zhoršovaly, vrhali se na ženy a odvlékali je s sebou.

Později se přidružili do veselých Dionýsových průvodů a zde se jejich divokost mírnila, občas se dokonce nechali zapřáhnout do Dionýsova vozu místo jeho tygrů a lvů. Po boku satyrů hráli na roh či na lyru a laškovali s nymfami.

 

Mýtus o původu kentaurů se už ve 4. stol. př. n. l. dočkal svého racionálního výkladu. Podle Palaifata, s jehož dílem se mohli čeští čtenáři seznámit díky překladu Ireny Radové, nebyla Nefelé oblačnou napodobeninou Héry, ale vesnicí, ve které se mladíci rozhodli jako první vycvičit koně k jízdě, nikoli k zápřahu. Potřebovali totiž nejen koňskou rychlost, ale i mrštnost, kterou jim vozy dát nemohly, aby se mohli vypořádat se zdivočelým stádem býků, které pustošilo celé okolí. Na koňském hřbetu dokázali nejen býky pronásledovat, ale také jim unikat, jakmile se rozzuřená zvířata obrátila proti nim. Když se býci zastavili, hned se na koních obrátili a vrhli po nich další kopí – tak se nejen vypořádali s býky, ale získali i své jméno, kentauroi, "ti, kteří probodávají býky". Sláva jim ovšem poněkud stoupla do hlavy a oni sami si začali počínat jako banditi, přepadávali vesnice, unášeli ženy... nájezdy "kentaurů z Nefely" se pak spojili s obrazem vzdalujících se mužských siluet na koňském hřbetě – a mýtická bytost byla na světě.

 

2.2.2 Hýlonomé

Jakkoli jsou kentauři pověstní tím, že unášeli lidské ženy a laškovali s nymfami, řeckou mytologií se proháněly také kentauří dívky. Příběhy je ovšem zmiňují tak vzácně, že čeština pro ně ani  nemá ustálené pojmenování, někdy je nazývá prostě kentaurkami, jindy kentauridami.

O jedné z nich, Hýlonomé, vypráví Ovidius, když ve 12. knize svých Proměn Nestorovými ústy líčí boj Lapithů s kentaury:

Hýlonomé..., s níž v kráse nižádná žena
z polokobyl se nemohla rovnat, jež po lesích žily.

Spanilá Hýlonomé, jak uvádí Ovidius, o svůj vzhled dbala, dvakrát denně se koupala v horských bystřinách, vlasy si česala hřebenem a vplétala si do nich voňavý rozmarýn i jiné květiny, fialky, růže, lilie,

koží vybraných šelem, jen takovou, která jí sluší,
půvabně levý bok si zakrývá, anebo plece.

Hýlonomé milovala kentaura Kyllara, vraníka s bílým ocasem a bělostnýma nohama – i pro jeho krásu má Ovidius jen slova nejvyššího uznání – a jejich láska byla vzájemná, tvořili nerozlučnou dvojici: "vždy spolu jen po horách bloudí, v jeskyni vcházejí spolu."

Proti Lapithům bojovali také společně, bok po boku. Zasaženého Kyllara Hýlonomé okamžitě zachytila do náruče, zachránit ho ale nedokázala. Pak vzala kopí, které Kyllara zabilo, a sama na ně nalehla.

 

2.2.3 Kentauromachie

Výrazem kentauromachie rozumíme velký boj s kentaury, který končil jejich porážkou a který byl oblíbeným motivem při výzdobách chrámů, např. Parthenonu, jakožto ukázka vítězství řádu nad chaosem. Kentauromachie zpravidla zobrazují boj Lapithů s kentaury, k němuž došlo na svatbě krále Peirithoa, taktéž Ixiónova syna, když se jeden z opilých kentaurů, Eurytos (Eurytios či Eurytion), nejdivočejší z nich, vrhl na nevěstu a pokusil se ji unést. Další kentauři následovali jeho příkladu a popadli za vlasy další přítomné dívky, ale byli na nohou i Peirithoovi přátelé, aby ženy bránili – zpočátku jako zbraně použili všichni to, co bylo na hostině po ruce, nádobí, oltář i zapálené větve, nato vzali Lapithové do rukou meče a kopí, zatímco kentauři po nich častěji házeli obrovské balvany a nezranitelného Kainea (jemuž takové tělo daroval sám Neptun poté, co jej – ještě jako dívku – znásilnil) doslova pohřbili pod kmeny stromů, které vytrhali z okolních svahů, když se ukázalo, že meč ho ani neškrábne.

Ovidius zde Nestorovými ústy uvádí téměř padesát jmen kentaurů, kteří tu padli nebo spasili život útěkem, jen o málokterém ale řekne víc, než s kým se tu utkal a jak zemřel. Vyzdvihuje sílu a vzrůst kentaurů, o Théreovi například říká, že si z lovu nosíval "lapené medvědy živé, ač divoce zuřili hněvem."  Na straně Lapithů se zvlášť vyznamenal hrdina Théseus, který pobil snad polovinu z jmenovaných kentaurů. Mezi kentaury, kterým se podařilo uprchnout, pak uvádí také Fola a Nessa. Ty oba později zabil jed lernské hydry na hrotu Hérakleových šípů.

 

2.2.4 Nessos

Po boji s Lapithy odešel Nessos z thessalských hor a nakonec se usadil u řeky Euénos, přes kterou pomáhal pocestným – dalo by se říct, že se stal převozníkem, jen nepoužíval loď. Takto nabídl i Hérakleovi, že jeho krásnou ženu Déianeiru přenese na druhý břeh, zatímco hrdina zvládne za nimi rozvodněnou řeku přeplavat jistě sám. Héraklés souhlasil, hodil své zbraně, kyj i luk, na druhou stranu a vrhl se do řeky. Nessos však nedokázal odolat pokušení, které představovala krásná Déianeira svěřená do jeho rukou, a v polovině řeky se s ní obrátil na útěk. Héraklés doplaval na druhý břeh, vzal svůj luk a šípem namočeným v jedu (žluči či krvi) lernské hydry proradného kentaura zastřelil. Než ale doplaval ke své ženě, stihl ji ještě Nessos přesvědčit, aby si vzala jeho krev: kdyby snad ztrácela Hérakleovu lásku, stačí mu dát šat namočený v té krvi, a bude ji milovat zase jako dřív, na všechny ostatní zapomene.

O mnoho let později Déianeira skutečně uvěřila, že se Hérakleovi zalíbila krásná Iola, a zařídila se podle Nessovy rady. Šaty napuštěné kentaurovou krví (a navíc s hydřím jedem) ovšem způsobily Hérakleovi ohromná muka a zároveň k jeho tělu přilnuly, že je nedokázal ze sebe strhnout... nakonec sám ulehl na zapálenou hranici, než aby takto trpěl. Ovidius pak v deváté knize svých Proměn praví, že plameny strávily Hérakleovo smrtelné tělo, zatímco on sám se stal bohem.

 

2.2.5 Folos

Folos sice vypadal jako ostatní kentauři a podle Ovidia se spolu s nimi účastnil i Peirithoovy svatební hostiny, která se zvrtla v krveprolití, ale na rozdíl od nich byl potomkem Siléna, jenž se svého času ujal výchovy Dionýsa, a Melie, jasanové nymfy. Héraklés jej navštívil cestou k hoře Erymanthus, odkud měl přivést strašlivého kance jako čtvrtý ze svých 12 úkolů, a dostalo se mu v kentaurově jeskyni vřelého uvítání. Když ale po jídle Folos otevřel na Hérakleovo přání džbán či sud s vínem, který mu tam pro všechny kentaury zanechal Dionýsos, přiřítili se tito zuřivě dovnitř, "ozbrojeni balvany, vytrhanými jedlemi, hořícími loučemi a řeznickými sekerami", jak píše ve svých Řeckých mýtech R. Graves. Fola jejich vpád vyděsil, Héraklés ale nezaváhal a první zahnal loučemi, za dalšími se pak vydal se svými smrtonosnými šípy. Nefelé, ve snaze pomoci svým potomkům, spustila prudkou přeháňku, a tak povolila Hérakleovi tětivu a zem změnila v blátivou klouzačku. I přesto Héraklés pobil mnoho kentaurů, jeho poslední šíp ale minul svůj cíl a nešťastně zasáhl moudrého kentaura Cheiróna, do jehož jeskyně se bitka posléze přesunula. I když Héraklés šíp z přítelova kolene okamžitě vytáhl, nepomohla tu ani veškerá Cheirónova znalost léčivých bylin a mastí. Rána se nechtěla zhojit a nepřestávala nesmrtelného kentaura trápit krutými bolestmi.

Jiná verze mýtu vypráví, že Hérakleův otrávený šíp Cheiróna nešťastnou náhodou poranil, když spolu s Folem a mladým Achilleem, Cheirónovým pravnukem, bavili Héraklea na hoře Pélion.

Když pak už Héraklés všechny kentaury pobil nebo rozehnal, vyšel ze svého úkrytu i Folos a zvědavě vzal do ruky jeden z Hérakleových šípů. Divil se, jak mohlo tolik statných kentaurů podlehnout něčemu tak malému, a zatímco si ho zkoumavě prohlížel, šíp mu vyklouzl z rukou a škrábl ho do nohy. Folos na místě zemřel a Héraklés jej pak s velkými poctami pohřbil na úpatí hory, která nese jeho jméno, Foloi.

 

2.2.6 Cheirón

Cheirón, nejmoudřejší z kentaurů, se od nich – podobně jako Folos – lišil povahou i svým původem. Cheirónovou matkou byla Filyra, jedna z Ókeanových dcer, kterou svedl Kronos, otec olympských bohů, v podobě koně. Lovit učila Cheiróna sama Artemis, bohyně lovu, léčit a věštit se učil od boha Apollóna, sám se později stal učitelem a vychovatelem Apollonóva syna Asklépia a mnoha řeckých hrdinů, např. Achillea, Iásóna, Kastora a Polydeuka nebo Thésea.

Cheirónovou ženou byla nymfa Charikló, Apollónova dcera, a měl s ní dcery Endéis a Ókyrhoé (Rychlotoká). První se stala matkou Pélea, Achilleova syna, druhá se od svého otce naučila léčitelské a věštecké umění, když však předpověděla budoucnost malému Asklépiovi a prozradila i osud Cheirónův, změnila se v koně, klisnu Hippé. 

Ve věšteckém vytržení Ókyrhoé svému otci vylíčila nejen to, že jej náhodou zraní šíp a jed lernské  hydry mu přinese mučivé bolesti, ale i to, že mu bude umožněno zemřít, i když je nesmrtelný. Tak se i stalo: Cheirón se vzdal své nesmrtelnosti, což zároveň osvobodilo i Prométhea, pykajícího na Kavkazu za krádež ohně bohům, Héraklés nyní mohl dobrého titána zbavit supa, který mu každý den přilétal vyrvat játra z těla, i jeho pout. Cheiróna posléze vyzvedl Zeus na nebesa jako souhvězdí Kentaura.

Také v souhvězdí Střelce byl na oblohu vyzdvižen kentaur – jmenoval se Krotos, byl synem boha Pana a Eufémé, chůvy múz. Ty pro něj měly slabost, on sám pak vynalezl šíp a luk. 

 

2.2.7 Kentaurotrítóni, mořští kentauři

Kentaurotrítóni (mořští kentauři či ichthyokentauři) byli synové Poseidóna a Amfitríté, kteří měli horní polovinu těla lidskou, k ní přistupovaly koňské přední nohy a hřbet, který plynule přecházel v rybí ocas. Mozaiky, sochařřské reliéfy a vázové malířství je často zobrazují s vodní nymfou ležérně usazenou na jejich zádech.

 

3. Vodní lidé

Vodní lidé – nebo také jezerní lidé, mořské panny či sirény – mají horní polovinu těla lidskou, zatímco tu spodní tvoří rybí ocas. Tvrzení Mloka Scamandera o tom, že "nejstarší v dějinách zaznamenaní vodní lidé byli známi jako sirény (v Řecku)" lze z mytologického hlediska přijmout jen s velkou výhradou.

3.1 Vodní lidé ve světě Harryho Pottera

Podobně jako kentauři i vodní lidé – jen o rok později – sami požádali o zařazení ke "zvířatům". K prvním dvěma zasedáním kouzelnické rady, která jsou spojována se snahou o vymezení pojmu "osoba", nebyli vodní lidé vůbec přizvaní, k první proto, že nemají dvě nohy, k druhé proto, že jezerština zní nad vodní hladinou jen jako skřípavý jekot, nijak nepodobný lidské řeči – na protest proti vyloučení vodních lidí v druhém případě se tehdy setkání nezúčastnili ani kentauři.

Vřeštivé zvuky jezerštiny se nicméně pod vodou mění v řeč, ovšem aby jí člověk porozuměl, musí i on sám mít hlavu pod hladinou. Lidské mluvě pak vodní lidé rozumějí bez obtíží, jakkoli člověk má pocit, že mu z úst nevychází slova, ale pouze bubliny vzduchu, a uchyluje se tak raději ke gestům.

Podobně jako kentauři i vodní lidé žijí odděleně od lidí, v jejich případě k tomu přispívá rozdílnost prostředí. Zatímco člověk bez příslušného kouzla či přístroje není schopen delší dobu existovat pod vodní hladinou, vodním lidem zase výrazně znesnadňuje pohyb po souši jejich rybí ocas. K tomu přistupuje i zvláštní změna, jakou prochází jejich řeč: zatímco pod vodou se jedná o lahodný zpěv, nad hladinou se mění v nepříjemné pískání. Jakkoli vodním lidem nečiní potíže dýchat vzdušný kyslík, není jasné, zda by mohli opustit své vodní prostředí natrvalo, kdyby chtěli.

Podobně jako v případě kentaurů toho o společenské organizaci a zvycích vodních lidí moc nevíme, nicméně se zdá, že si pod vodou staví důmyslná obydlí a chovají zvířata, zvláště hipokampy, ďasovce nebo jedomety. Naopak k bublinatkám se chovají podobně jako kouzelníci k trpaslíkům, tedy jako k parazitům, jež je záhodno držet dál od svých domovů. Zatímco u kouzelníků se ustálil zvyk trpaslíkem zatočit, aby se zmátl jejich orientační smysl, a hodit jej co nejdál za hranice pozemku, vodní lidé bublinatkám zavazují jejich dlouhé gumovité nohy, aby nemohly kormidlovat, a pouštějí je po proudu. Tak jako se trpaslíkům po nějaké době přestane točit hlava, tak se i bublinatkám po pár hodinách daří nohy opět z uzlu uvolnit.

Podobně jako je pro kentaury typický luk a čtení z hvězd, mají i vodní lidé svůj výrazný rys, a to lásku k hudbě. Ze zbraní pak, nepočítáme-li jedomety, sáhnou zpravidla po oštěpu.

Vodní lidé mohou žít ve slané i sladké vodě, přičemž se uvádí, že ti mořští jsou bojovnější než jejich sladkovodní příbuzní. Mezi vodními lidmi lze odlišit několik ras podobně jako u lidí, skotští vodní lidé – selkie – a irští vodní lidé – nazývaní merrow – jsou obecně považováni za méně hezké než jejich řečtí příbuzní z teplejších  vod.

 

Vodní lidé, s nimiž se Harry Potter setkal při plnění druhého úkolu Turnaje tří kouzelnických škol v jezeře na hradních pozemcích, měli našedlou pleť, temně zelené vlasy (muži též dlouhé vousy stejné barvy) a mohutné stříbrné rybí ocasy. Jejich oči – a také polámané zuby – byly žluté. Zatímco o úpravu vlasů nijak zvlášť nedbali, nebyla-li jejich rozcuchanost úmyslná, krk jim zdobily náhrdelníky z oblázků nebo žraločích zubů. Někteří žili v podvodních jeskyních, jiní v kamenných domcích, které tvořili jakousi vesnici, a to včetně návse se sochou obrovitého vodního člověka. Jejich obydlí (včetně zmíněné sochy) se Harrymu zdála neumělá, u některých zahlédl zahrady s vodními rostlinami a u jedněch dveří také malého ďasovce přivázaného ke kolíku. Na návsi zpíval sbor jezerních lidí a svou písní přivolával soutěžící.

Náčelnice vodních lidí z bradavického jezera se jmenuje Murcus.

 

3.2 Vodní lidé v řecké mytologii

Jakkoli sirény, které zmiňuje Mlok Scamander, skutečně patří do řecké mytologie, podobu mořských panen s rybími ocasy přijaly až v pozdní antice nebo dokonce až v raném středověku. Do té doby byly až na výjimky zobrazovány nikoli jako napůl ryby, ale jako napůl ptáci (viz bod 4.2).

Vody v řeckých bájích přesto obývá množství "vodních lidí", jen výjimečně však jejich popisy zmiňují také rybí ocas, ten pravděpodobně náležel pouze některým Ókeanovnám a trítónům.

Najády (resp. nájady) byly věčně mladé a krásné vodní víly (nymfy), zpravidla dobrotivé, zvlášť ty z léčivých pramenů, věnovaly se zpěvu a měly též věštecké nadání. Tak jako byl život stromových víl, dryád, spojen se stromem, v němž žily, byl život najády vázán na její vodní zřídlo: pokud vyschlo, zemřela. 

Néreovny, néreidky je pojmenování pro padesát krásných dcer mořského boha Nérea a jeho ženy Dóridy, které žily v otcově přepychovém paláci na dně Egejského moře, často se přidávaly k Poseidonovým průvodům, k plavcům se chovaly přívětivě, pomáhaly jim. Výtvarné umění je zobrazuje v lehkých řízách, s nohama, často s rukou kolem šíje hipokampů či kentaurotrítónů nebo na jejich hřbetě, po moři se proháněly také na delfínech. Jménem známe z bájí především Amfitríté, která se vdala za boha moří Poseidona, a Thetis, která měla porodit syna, jenž svou slávou převýší otce a převezme jeho trůn, proto se Zeus a Poseidon přerušili své námluvy a určili jí za manžela smrtelníka. Thetis Péleovi zprvu unikala pomocí stovky proměn nejen v různá zvířata, ale i strom, díky radě kentaura Cheiróna či mořského boha Prótea, který se sám rád proměňoval (dokonce i v oheň), ji však Péleus nakonec svázal a přemohl, konala se pak velká svatba, na niž však nepozvali bohyni sváru Eris – ta se pomstila slavným zlatým jablkem s nápisem "Té nejkrásnější", což v důsledku vedlo k trojské válce. Thetidin a Péleův syn se jmenoval Achilleus.

Jejich otec, Néreus, nazývaný také "mořský stařec", byl synem samotné Gaie, Země, a Ponta, Moře. Báje vyprávějí, že tento jinak dobrotivý mořský bůh jen nerad odpovídal na otázky o budoucnosti, přestože ji uměl předvídat – snad proto, že nelhal a nechtěl tazatele rmoutit tím, jaké útrapy na ně čekají. Naštěstí také ovládal množství proměn, což hojně využíval, když se chtěl vyhnout nezvaným hostům, například i Hérakleovi, který od něj chtěl vyzvědět cestu k Hesperidkám a zlatým jablkům, jež hlídaly. Na těchto výjevech vázové malířství někdy zpodobuje Nérea s dlouhým rybím ocasem – je však možné, že jej jen zachycuje uprostřed proměny, protože báje jeho nohy či jejich absenci nijak nekomentují.

Ókeanovny, ókeanidky se jako jediné z vodních nymf mohou na obrazeních pyšnit rybím ocasem... a to ještě neplatí pro všechny z tří tisíc dcer títánů Ókeana a Téthys. Nejstarší z nich byla podsvětní řeka Styx, z dalších je známá například Dóris, Néreova manželka... ani jedna z těchto dvou ovšem nebývá zpodobována s rybím ocasem.

Trítóni byli potomci Trítóna, syna Poseidónova a Amfitrítina, nebo přímo děti tohoto páru vládnoucího mořím. Rybí spodní část těla tvoří nedílnou část jejich charakteristiky, což z nich učinilo oblíbený námět výtvarného umění zvlášť v souvislosti s fontánami a lázněmi. Obrovitý Trítón vlastní mohutný lasturový roh (prakticky ho nedává z ruky), kterým oznamuje Poseidónovu vůli, svým troubením umí moře utišit i rozbouřit. Některé báje vypráví, že se svou lasturou se Trítón zúčastnil i gigantomachie, tedy potlačení vzpoury obřích gigantů – zadul prý na ni takovým způsobem, že giganti prchli v domnění, že zaslechli řev blížící se nanejvýš hrozivé divoké nestvůry.

Na některých vyobrazeních, zvláště u soch na fontánách, má Trítón šuponaté rybí ocasy hned dva, místo každé nohy jeden.

Glaukos ˜– bůh mírného moře, uctívaný rybáři, plavci a potápěči, o němž Ovidius ve 13. a 14. knize svých Proměn praví, že sám dřív býval prostým rybářem, okusil však jakési kouzelné trávy, pod jejím vlivem skočil do vody, kde byl posléze Ókeanem a Téthys proměněn v boha s modrozelenou pokožkou, dlouhými rezavozelenými vousy a vlasy, které mu splývaly až na záda, a především s mrštným rybím ocasem, v který se mu proměnily nohy. Se svým novým vzhledem slavil úspěchy u mořských víl, krásná Skylla jej však odmítla. Zhrzený Glaukos odplul k čarodějce Kirké pro kouzlo lásky, aby po něm Skylla toužila. Kirké se do něj zamilovala na první pohled, Glaukos ale její vyznání nevšímavě přešel a dál horoval jen pro Skyllu, že by prý dřív vyrostly stromy z mořského dna, než by se on podíval po jiné. Kirké tedy natrhala mocné byliny, jejich sílu ještě zvýšila svými kouzly, pak je vhodila do tůně, kde se Skylla s oblibou koupala, a začarovala ji tak, že ve chvíli, kdy se do ní dívka ponořila po pás, zjistila, že místo nohou jí z těla vyrůstá šest štěkavých psů. Nad takovým výsledkem Glaukos zaplakal a Kirké se zdaleka vyhýbal. Podle převažující verze se už ovšem Skylla, dcera Echidny a Týfóna, takto narodila.

Další pověsti uvádějí, že se Glaukos naučil od Apollóna věšteckému umění a jeho dcerou byla Déifobé, známá také jako kúmská Sibylla, nebo že pro Argonauty postavil jejich loď a sám ji i řídil.

 

4. Další hybridní bytosti chápané jako druhy

4.1 Satyrové, siléni, pánové a faunové

Tyto většinou rozpustilé bytosti z Dionýsova průvodu byly vzájemně zaměňovány už v antice, v zásadě všechna zmíněná označení můžeme považovat za synonyma – s tou výhradou, že s výjimkou satyrů odvozují ostatní svůj původ od stejnojmenného předka, tedy Siléna, Pána či Fauna. 

 

Satyrové mají v tradiční podobě lidské tělo od pasu nahoru, oháňku (často koňskou) a kozlí nohy zakončené rozpolcenými kopýtky, byť ty bychom na některých starších zobrazeních hledali marně. Jejich hlavu doplňují špičaté uši a kozlí růžky. Satyrové rádi hráli na nejrůznější hudební nástroje, tančili a prováděli různé ztřeštěné kousky, ještě raději ale proháněli nymfy a mainády.

Podle jedné z teorií lze výraz tragédie, tedy "kozlí zpěvy", vztáhnout právě k satyrům – herci ve sboru prý mohli být původně oděni v kozlí kůže a představovat satyry, průvodce boha Dionýsa, z jehož slavností tragédie povstala. V klasických Athénách tvořily tragédie často trilogie a jako čtvrtá část k nim přistupovalo tzv. satyrské drama – to mělo komický ráz a sbor si uchoval podobu satyrů.

Jen málokteré satyry známe jménem a nejvíc z nich proslul Marsyás (některé báje jej ovšem řadí mezi silény), který zvedl flétnu, když ji Athéna zahodila, protože se jí ostatní bohyně smály, jak při hře nadouvá tváře. Marsyás se na flétnu naučil hrát a sebevědomě vyzval k hudebnímu souboji samotného Apollóna a držel se velmi dobře, některé báje dokonce říkají, že aby Apollón vyhrál, musel k své hře na lyru připojit i zpěv a také lyru otočit a hrát na ni obráceně, aby ukázal, že umí víc než Marsyás se svou flétnou, která toto neumožňuje. Poraženého Marsya čekal krutý konec, Apollón z něj zaživa stáhl či sedřel kůži. Ze slz, které za ubohého Marsya prolili jeho bratři satyrové, faunové i samotný Olymp, pak podle Ovidia vznikla nejčistší fryžská řeka.

 

Sílénos je někdy nazýván "nejstarším ze Satyrů", báje i výtvarné umění jej zpravidla zachycují jako věčně opilého starce na oslu. Vychoval boha Dionýsa a stal se jeho věrným průvodcem. Ovidius vypráví, že král Mídás své zázračné ruce, které vše, čeho se dotkly, proměnily ve zlato, získal za to, jak hezky se choval k Silénovi, když tento na svém oslu usnul, opozdil se za průvodem a skončil v rukou sedláků. 

Rozdíl mezi satyry a silény spočíval snad v tom, že siléni se rádi zdržovali poblíž říček a pramenů, zatímco satyrové pobíhali po lesích a horách.

 

Pán, bůh lesů, pastvin a stád, pastýřů i lovců, se prý narodil nejen s kozlíma nohama, rohy a ocasem, ale rovnou i s vousy. Ať už byla jeho matkou kterákoli z nymf, tak se prý polekala jeho podoby, že od něj utekla. Výraz "panický strach" pochází také od něj – občas na ně totiž nečekaně a s děsivým zařváním vyskočil z houští, když ho rušili v poledním klidu.

Přestože byl synem Herma nebo dokonce samotného Dia, na Olympu se nezdržoval, při první návštěvě se mu totiž bozi nehezky vysmáli. Raději měl společnost veselých satyrů a nymf, s nimiž – podle některých bájí – zplodil Siléna nebo Krota.

Slavnější je ovšem příběh o tom, jak se nymfa Sýrinx raději proměnila v rákosí, než aby ji získal. Ze stébel rákosu si pak bůh stád vytvořil sýringu, pověstnou Panovu flétnu, a když viděl, jak se jeho prosté písničky líbí nymfám, vyzval k poměření sil ve hře Apollóna podobně jako Marsyás – a podobně jako satyr prohrál, naštěstí ho to však nestálo kůži. K jejich soupeření se ovšem nachomýtl i král Mídás, již zbavený svého zlatonosného daru, a hlasitě nesouhlasil s Apollónovým vítězstvím, za což mu narostly oslí uši.

 

Faunus ochraňoval polnosti a stáda a jakožto otec krále Latina je spojován spíš s římským než řeckým světem. Měl svůj posvátný háj poblíž města Tibur (dnešní Tivoli) a byl spojen také s místní věštírnou, v níž lidé dostávali odpovědi ve spánku.

Množství faunů, nevázaných lesních bůžků, zplodil se svou ženou Faunou. V tomto se faunové liší od silénů a pánů, protože v jejich případě báje vztah k původnímu nositeli jména nijak nekomentují.

 

4.2 Sirény a harpyje

Sirény a harpyje spojuje jejich poloptačí vzhled, někdy jsou zobrazovány pouze s lidskou hlavou, jindy mají vedle ptačích křídel také lidský trup a ruce. Na rozdíl od satyrů a dalších polokozlích bytostí uvedených v předchozí části nelze ovšem sirény a harpyje vzájemně zaměnit.

Vedle základního poloptačího vzhledu však mají sirény a harpyje společnou ještě jednu věc: o jejich existenci mudlovští vědci nijak nepochybují, jen si pod nimi představí zcela odlišné zvířecí druhy. Sirény – nazývané také ochechule či mořské krávy – jsou zavalití vodní savci, kteří mají vzhledem blíž k tuleňům než k pololidským bytostem z bájí: jejich přední nohy vypadají jako ploutve a zadní zanikly zcela, ocas mají zakončen širokou ploutví.  Harpyje jsou naopak majestátní jihoameričtí draví ptáci, o jejichž hlavě je snadné mluvit jako o tváři, zvlášť když trochu rozčepýří šedivé peří na hlavě a vztyčí dvojitou chocholku. Báje přitom přiznávají krásný vzhled spíš sirénám než harpyjím.

 

4.2.1 Sirény

V řeckých bájích sídlily sirény na skalnatých ostrovech a svým čarovným zpěvem neodolatelně lákaly plavce do záhuby – vypráví se pouze o dvou případech, kdy jim jejich kořist unikla. Ta slavnější líčí, jak Odysseus zalil svým společníkům u vesel i u kormidla uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni, takže sirény sice slyšel, jak mu vábivým hlasem slibují prozradit budoucnost, ale nebylo v jeho moci loď otočit jejich směrem a roztříštit ji o útesy skryté pod hladinou. Někdy se dodává, že když je Odysseus přelstil, ztratil jejich hlas svou čarovnou sílu a ony se v zoufalství vrhly do moře. V druhém příběhu zachránil argonauty před kouzlem sirén Orfeus, který je se svou lyrou přezpíval. V této verzi zahanbené sirény odhodily svou lyru a aulos, dvojitou píšťalu, a navždy už zmlkly.

V jejich původu, počtu i jménech se báje rozcházejí. Jejich matkou byla jedna z Múz a otcem říční bůh Achelóos nebo Forkýs, vládce mořských nestvůr. Při rozmezí od dvou do čtyř sirén můžeme najít i dvanáct různých jmen. V páté knize Proměn Ovidius vypráví, jak přišly krásné sirény ke svému poloptačímu vzhledu: když Hádés unesl Persefonu a ony už bez úspěchu prohledaly zem, zatoužily po perutích, aby se mohly ze vzduchu pátrat také po moři. Bohové jim prý ponechali lidskou tvář, aby mohly i nadále krásně zpívat.

 

4.2.2 Harpyje

Podobně jako v případě sirén i u harpyjí jejich počet kolísá od dvou do čtyř a jména se různí, narodily se Elektře, jedné z Ókeanoven, a Thaumantovi, který zosobňoval podivuhodné úkazy, a za sestru měly Iris, bohyni duhy. Začínaly jako nádherné okřídlené bohyně bouří s krásnými kadeřemi – v této podobě jedna z nich, Podargé, poradila západnímu větru Zefyrovi Xantha a Balia, zázračné koně rychlé jako vítr, které pak připadli Achilleovi. Většina hrdinů se s nimi však setkala jako s nestvůrnými bytostmi, které pronásledovaly provinilce a nedovolovaly jim se najíst, jídlo jim buď kradly ("harpyje" znamená "uchvatitelka"), nebo na ně kálely. Aeneovi a jeho Trójanům předpověděla Kelainó budoucnost, ovšem vyjádřila se hádankou, do nové vlasti dorazí, město však založí, až je hlad přiměje ohlodat a posléze sníst i stůl... to mluvila o chlebových plackách, na kterých jim později servírovali jídlo.

 

5. Sfinga a další hybridní bytosti, které v mytologii vystupují jako jednotlivci

Některé bytosti, které řecká mytologie pojímá jako jednotlivce, si vydobyly takovou pozornost, že se na ně nejen nezapomnělo, ale v průběhu věků daly vzniknout vlastnímu druhu. Ve světě Harryho Pottera se toto týká především Sfingy, Chimairy a Kerbera, shodou okolností sourozenců, tří z dětí nymfy Echidny, "matky nestvůr".

 

5.1 Sfinga

Velká sfinga z Gízy k sobě svým monumentálním ztvárněním právem přitahuje pozornost celého světa, ovšem její řecká příbuzná má na své straně příběh – Oidipův boj proti osudu a především svou hádanku.

Záležitost s hádankou Palafaitos vysvětluje jako chybné pochopení výrazu "ainigma", které může označovat jak hádanku, tak zálohu – tu, ze které skutečná Sfinga, ve skutečnosti zhrzená žena, původně Amazonka, přepadala všechny, kdo šli kolem hory, odkud vedla válku proti svému nevěrnému muži. Popis sfingy pak odpovídal přirovnáním, kterými lidé Sfingu charakterizovali: divoká (tedy z rodu Amazonek), rychlá, jako by létala na křídlech...

 

5.1.1 Sfingy ve světě Harryho Pottera

Sfingy ve světě Harryho Pottera patří – navzdory své inteligenci a lidské řeči – mezi zvířata, protože "mluví pouze v hádankách a hlavolamech", ale především nedokáže potlačit "sklon k násilnostem", odpoví-li někdo špatně.

Mlok Scamander ve svých Fantastických zvířatech a kde je najít sfingu jednoznačně spojuje s Egyptem a přisuzuje jí především výborné schopnosti hlídače, vysokou inteligenci a zálibu v hádankách. Její nebezpečnost (XXXX) se projevuje ve dvou případech: když neznáte správné řešení její hádanky a především když chcete ukrást to, co hlídá.

Případ Crispina Cronka z 19. stol., známý z kartiček čokoládových žabek, ukazuje, že chov sfing podléhá určitým omezením (přinejmenším je nelze mít jako domácí mazlíčky jen tak na zadním dvorku), za jejichž nedodržení lze skončit i v Azkabanu.

Využití sfing v Gringottově bance se pro změnu setkalo s negativní reakcí některých klientů. Ne každý má hlavu na hádanky a sfingy očividně bránily v přístupu do trezoru i jeho právoplatnému majiteli, nepřišel-li se správnou odpovědí. 

Harry Potter se sfingou – podobně jako s vodními lidmi – osobně seznámil během Turnaje tří kouzelnických škol, předtím ji znal z obrázku v Obludném obludáriu. Sfinga měla tělo velkého lva, žlutavé se štětkou hnědých chlupů na konci ocasu, mohutné tlapy s ostrými drápy, ženskou hlavu s madlovýma očima, hluboký, chraplavý hlas a čekala na něj v bludišti při třetím, závěrečném úkolu. Sfinga mu položila hádanku, jejímž principem bylo podle nápovědy určit tři slova (slabiky, písmena) a z nich pak sestavit finální řešení, výraz, který označoval tvora, kterého by "nechtěl políbit", poslední překážku na cestě za pohárem. Sfinga hned na začátku určila pravidla hry, aby se Harry rozhodl, jestli se chce o řešení vůbec pokusit: na odpověď má jeden pokus, správná odpověď mu umožní bezpečný průchod, při chybné se na něj strážkyně vrhne, a pokud neřekne nic, bude se moci vrátit, odkud přišel, a najít si jinou cestu do středu bludiště. Když Harry na pravidla přistoupil, řekla mu hádanku a trpělivě čekala na odpověď, hádanku i její jednotlivé části mu ochotně zopakovala tolikrát, kolikrát chtěl.

V angličtině: spy + d (The middle of middle and end of the end) + er (hezitační zvuk)

V češtině: páv + ou (citoslovce) + ka (hvězdinka bez hvězdy)

 

5.1.2 Sfinga – Sfinx – v řecké mytologii

Řecké báje sfingu zpravidla považují za dceru Echidny (viz dále, bod 5.3) a Týfóna, občas ale také za dítě Chiméry a dvojhlavého psa Orthra, kteří jsou podle první verze jejími sourozenci, nebo dokonce Orthra a Echidny. Sfinx měla ženskou hlavu, lví tělo, orlí křídla a hadí ocas. Do Théb přiletěla z Etiopie na pokyn Héry a svou hádanku se naučila přímo od Múz: 

Co má jeden hlas, chodí zrána po čtyřech, v poledne po dvou, večer po třech, a čím víc nohou má, tím je pomalejší a zranitelnější? 

Neúspěšné řešitele Sfinx na místě rozsápala a snědla, když však Oidipus odpověděl správně, vrhla se střemhlav ze své skály a zabila se.

Přestože Oidipus hádanku zdárně vyřešil, netušil, že se obrací přímo k němu: dítě batolící po čtyřech nohách odkazovalo i na jeho vlastní původ, neboť jako dítě byl zanechán v horách s probodenými kotníky, aby zde zemřel a nemohl napnit svůj hrozný osud. Podle svých napuchlých nohou dostal i své jméno, Ten s napuchlýma nohama – oideo, "otékám" + pús, "noha".

Ve chvíli, kdy na vrcholu svých sil vyřešil hádanku, dostalo jeho jméno nový význam, Ten, kdo ví, (kolik) nohou, kdo zná dvounohé – oida, "vím, vidím" + dipús, "dvounohý, dvounožec".

V hádance si předpověděl i svou budoucnost: jakmile si uvědomil, že naplnil svůj předpovězený osud, uviděl pravdu, že zabil svého otce a oženil se s matkou, oslepil se a z Théb odešel o holi.

Sfinžinu sebevraždu poté, když ji Oidipus porazil, vysvětluje Robert Graves ve svých Řeckých mýtech (str. 378) jako možné obrazné zachycení dobytí města – nájezdník ze 13. století potlačil starý minojský kult Měsíční bohyně a její kněžka se zabila.

 

5.2 Mínótauros 

Podle báje byl Mínótauros, tedy "Mínóův býk", lidožravý netvor s lidským tělem a býčí hlavou, s oblibou bývá zobrazován také s býčími kopyty nebo oháňkou, který žil v temnotách labyrintu na Krétě.

Mýtus vypráví, že krétský král Mínós nedodržel slib daný Poseidonovi a místo překrásného bílého býka, který vyšel z moře, mu jako oběť podstrčil jiného ze svého stáda. Bůh moří za trest na královu manželku, krásnou Pásifaé (dceru slunečního Hélia a nymfy Kréty) seslal touhu po onom býkovi, která ji nakonec přiměla vlézt do dřevěné krávy, vyrobené Daidalem, a tak k sobě býka přilákat. Později tento "krétský býk" zdivočel a pustošil celý kraj, než ho chytil Héraklés a odvedl jako jeden ze svých dvanácti úkolů. Později pak býka zabil Théseus a obětoval ho Athéně.

Nestvůrné dítě, které Pásifaé býkovi porodila, bylo posléze zavřeno do jiného Daidalova výtvoru, labyrintu, složitého tak, aby z něj nikdo nemohl najít cestu ven. Tam mu každých devět let přiváděli sedm dívek a sedm mladíků z Athén. Do této skupiny se později dobrovolně přihlásil i Théseus, syn athénského krále, aby svou zemi od Mínótaura osvobodil. Vešel do labyrintu a hned u vchodu přivázel konec nitě z klubka, které dostal právě za tímto účelem od krétské princezny Ariadny, Mínóovy dcery. Jak Théseus postupoval do nitra labyrintu, pomalu odvíjel klubko a nit značila cestu, kterou přišel – a po které se poté zase vrátil, když se mu skutečně podařilo Mínótaura porazit a zabít.

 

5.3 Echidna

Navzdory svému nestvůrnému vzhledu patřila Echidna mezi nymfy, byla dcerou Gáie (Země) a Tartara, černočerné rozlehlé podsvětní propasti, kde si odpykávali svůj trest stíny nejtěžších zločinců. Jiní autoři jako její rodiče uvádějí Forkýna, vládce nestvůr, a jeho ženu Kétó... v této verzi by pak byla sestrou například Skylly nebo Gorgon.

Od pasu nahoru vypadala Echidna jako žena, dokonce s krásnýma očima, od pasu dolů jako hrozivý skvrnitý had, jemuž prý odpovídala i její žravost. V bájích Echidna vystupuje většinou pouze jako "matka nestvůr", které porodila stohlavému obru Týfónovi (toho porodila Gáia, aby pomstil svržené Títány, její další děti), podle Hérodotos však Echidnu uvádí také jako pramáti skytského královského rodu – zde se jejím partnerem stal paradoxně Héraklés, jeden z největších hrdinů řeckých bájí, který ovšem pozabíjel velkou část Echidniných nestvůrných dětí.

 

Echidniny děti:

Kerberos byl tříhlavý pes střežící brány podsvětí, na krku se mu ježily hadi a měl také dračí ocas. Hádés dovolil Hérakleovi, aby jej jako poslední ze svých dvanácti úkolů odvedl na svět živých, nesměl proti němu ovšem použít žádnou zbraň, jen sílu svých paží. Héraklés sevřel trojici hrdel tak silně, až se Kerberos začal dusit a vzdal se, pak ho napůl vynesl a napůl vyvlekl na povrch, podle některých jej pro jistotu také spoutal diamantovými řetězy. Říká se, že kam na světě dopadly sliny Kerbera, vzteklého z porážky i ze slunečního světla, tam vyrostl oměj šalamounek.

Lernská hydra měla devět hlav, z nichž jedna byla nesmrtelná, ovšem přesto jí za každou sťatou hlavu narostly dvě další, Héraklés ji přemohl s pomocí svého přítele a synovce Ioláa, ten jí krky po sražených hlavách upaloval, aby už nedorostly. Nesmrtelnou hlavu pak zavalili obrovským balvanem a v krvi či žluči hydry si Héraklés namočil své šípy. I malé škrábnutí, jak později zjistil kentaur Folos, pak přinášelo jistou smrt, nesmrtelnému kentauru Cheirónovi působil jed mučivé, neutišitelné bolesti. (viz body 2.2.5, 2.2.6)

Chimaira měla vepředu tělo lva, uprostřed kozy a vzadu draka, každé z těchto částí odpovídala i jedna hlava a ze všech tří tlam chrlila plameny. Chimairu zabil Bellerofón – hrot svého kopí si dal pokrýt olovem, to se v jejím ohnivém chřtánu roztavilo a posléze jí propálilo vnitřnosti.

Orthros byl dvouhlavý pes, jenž hlídal Géryonova kraví stáda, které měl Héraklés přivést jako jeden ze svých dvanácti úkolů. Héraklés psa srazil jedinou ranou svého kyje, když se tento jako správný hlídač proti němu se štěkotem vyřítil.

Sfinx – viz výše (bod 5.1.2)

Nemejský lev se stal prvním z Hérakleových dvanácti úkolů, hrdina měl přinést jeho kůži – tou ovšem nepronikla žádná zbraň, takže lva činila nezranitelným: šípy se od něj odrážely, meče se ohýbaly či lámaly, kyj, kterým dostal do čenichu, se roztříštil. Po poslední ráně ale přesto zalezl do své jeskyně, protože mu z ní nepříjemně zvonilo v uších. Tam posléze Héraklés lva holýma rukama uškrtil. Nemejský lev byl i po smrti tak strašný, že místo odevzdání si jej měl Héraklés nechat a hlavně ji odnést z města. Ke stažení kůže nakonec Héraklés použil lvovy vlastní drápy, a nadále ji nosil jako nezničitelnou zbroj.

 

5.4 Medúza

Medúza byla jedna z tří Gorgon, jediná smrtelná. Její zařazení mezi hybridní bytosti je diskutabilní, protože báje si většinou všímají jen hadů, které jí vyrostly místo vlasů, a rozšklebených úst s vyplazeným jazykem, z nichž trčely zuby podobné kančím klům. Pouhý pohled do Medúziny tváře mohl člověka vyděsit tak, že zkameněl, přestože báje o Perseovi říká, že je to její pohled, který mění vše živé v kámen. Odraz na jeho vyleštěném štítu už takovou sílu neměl, účinek ovšem přetrval i poté, co jí hlavu uťal. Mezi hady svíjejícími se na její hlavě vyrůstala také křídla, která jí umožňovala vzlétnout. Některé popisy zmiňují také hadí šupiny, které pokrývaly její tělo – to vše ovšem na zařazení k hybridním bytostem nestačí. 

Dnešní představa Medúzy, která má spodní část těla hadí, se mohla snad inspirovat u Echidny – v řeckých bájích ovšem Gorgonám zůstaly nohy.

Hlava Medúzy (či Gorgony) byla oblíbeným motivem ve výtvarném umění, ale plnila i ochrannou funkci obdobnou středověkým chrličům: svým děsivým výrazem odháněla všechny zlé síly, které by snad ohrožovaly lidi uvnitř domu. Medúzinu skutečnou uťatou hlavu nosila na své hrudi nebo štítě Pallas Athéna. Athéna byla také za Medúzin vzhled zodpovědná: podle převažující verze byla Medúza velice půvabná, svou krásou upoutala i samotného Poseidona, což se jí stalo osudným. Když je totiž Athéna přistihla ve svém chrámě, proměnila ji v děsivou příšeru s hady místo vlasů a jejímu pohledu dala pověstný zkameňující účinek.

Když Perseus Medúze hlavu uťal (připlížil se k ní, když spala, ale i tak se raději orientoval jen podle odrazu na svém štítě), vyskočily jí z krku Poseidonovi synové: bělostný okřídlený Pegas a válečník Chrýsaór se zlatým mečem.

 

6. Závěr

Hybridní bytosti v užším slova smyslu, tedy takové, jejichž tělo tvoří spojení lidské a zvířecí části, představují výraznou část řeckého bájesloví a staly se silným inspiračním zdrojem i po zániku antického světa, některé přešly i do kouzelnického světa Harryho Pottera. Tato práce představila jejich vzhled a příběhy, s nimiž jsou spojeny, a ukázala také, že nejlépe si svou klasickou podobu zachovali kentauři.

Kentauři žijící v Zapovězeném lese na bradavických pozemcích mají vznětlivou podobu svých předků pocházejících z rodu Ixiona a oblačné Nefelé, zvlášť přecitlivěle reagují na jakékoli známky lidské nadřazenosti, zároveň ale přijali i ušlechtilé zásady a moudrost Cheirónovu a Folovu. Místo kmenů vytržených ze země vzali do rukou na svou obranu luk a šípy, na rozdíl od "mrakozplozenců" se také neopíjejí a neunášejí lidské ženy (případ s Dolores Umbridgeovou byl zcela atypický a naprosto v jiném kontextu), raději věnují svůj čas a úsilí studiu hvězd a planet na nebi. Ohledně svých vědomostí i společenských norem, jimiž se řídí, jsou ovšem velmi tajnůstkářští.

Ve sfinze splynuly egyptské a řecké vlivy – z Egypta přejala podobu bez křídel a strážní funkci, z Řecka zálibu v hádankách. To, že sfinga v labyrintu měla ženskou tvář, nelze chápat jako další řecký rys v protikladu s mužskými hlavami u egyptských sfing. Je pravděpodobné, že zdejší sfingy mají obě podoby odpovídající jejich pohlaví.

Vodní lidé čerpají značně ze středověkých představ, přestože Mlok Scamander výslovně odkazuje k řeckým sirénám. Řečtí "vodní lidé" měli od pasu dolů rybí tělo a ocas spíš jen výjimečně, ten je připisován jen některým Ókeanovnám a Trítónům a kromě nich pak pouze pár jednotlivcům. Ve srovnání s antickou kulturou, k níž by měli vodní lidé z bradavického jezera odkazovat, překvapí poměrně primitivní způsob života, kamenné domky místo zlatých paláců, jaká si stavěla řecká božstva na mořském dni, jednoduché náhrdelníky z kamínků a žraločích zubů nebo rozcuchané vlasy také neodpovídají antickému obrazu, ba ani těm pozdějším. I slavná Lorelei z básně Heinricha Heineho byla "celá ošperkovaná" a česala si své zlaté vlasy. Z antické tradice si vodní lidé zachovali společnost vodních tvorů, zvlášť hipokampů, a především vábivý zpěv – je ovšem slyšitelný pouze pod vodou a z jeho užití během Turnaje tří kouzelnických škol nelze nijak usuzovat, zda mu vodní lidé dokážou vtisknout neodolatelnou sílu jako dávné sirény.

Celkově lze tedy říct, že hybridní tvorové v kouzelnickém světě odpovídají současné "tradiční" představě, necítí se být svázáni svou podobou v původních mýtech, ale také je samoúčelně, jen pro větší efekt, nijak zvlášť nepřekrucují a nesnaží se je obohatit o nové, cizorodé prvky.

 

 

Výběr z použité literatury

Ovidius: Proměny. Praha 1974 (v překladu Ivana Bureše)

Palaifatos: O neuvěřitelných příbězích. Praha 2005 (v překladu Ireny Radové)

Graves, R.: Řecké mýty. Praha 2004

Rowlingová, J. K.: Harry Potter a Kámen mudrců. Praha 2001

Rowlingová, J. K.: Harry Potter a Ohnivý pohár. Praha 2001

Rowlingová, J. K.: Harry Potter a Fénixův řád. Praha 2004

Rowlingová, J. K.: Harry Potter a Relikvie smrti. Praha 2008

Scamander, M.: Fantastická zvířata a kde je najít. Praha 2017

Atlas starověkých mýtů. Praha 2002

Slovník antické kultury. Praha 1974