Učedník smrti

Milá kolegyně Ansí, 

předně děkuji za úžasné téma pro zkoušku. Věřím, doufám, že se povídka bude líbit. Že splní očekávání.

KOZA

Učedník smrti

Nesplnitelná touha

Tma tiše padala na poklidné, malé město. Pouliční osvětlení postupně zalévalo mdlým světlem prázdné ulice. Vítr si pohrával s listy v korunách stromů a vše působilo mírumilovně. Než obyčejný, nudný večer prořízl nelidský výkřik. 

Nikdo ho nezaslechl. Nikdo se za tím nečekaným zvukem neotočil. Nikdo si neuvědomil, že se právě stalo něco strašlivého. 

Znesvětila jsi svatou půdu! Zaznělo jí v hlavě. Myslíš si, že po tomhle půjdeš někdy do nebe?!

„Nic takového neexistuje!” usykla chladně. „Je jen peklo a tam nakonec všichni skončíme.”

Mírně roztřesenou rukou odložila na oltář dřevěnou misku. Její tmavě rudý obsah po kapkách stékal na kamennou podlahu. Zkřivila ústa nechutí, když na ně pohlédla. Pak odhodlaně zdvihla oči k plastikám nad oltářem. 

V kostele vládl klid. Až téměř hrobové ticho. Několikrát se proto otočila. Pro ujištění, že je skutečně sama. Neustále se jí pod kůži vkrádal pocit, jako kdyby ji něco pozorovalo. Snad nějaká Vyšší moc? 

Zhluboka se nadechla a stočila zrak zpět k misce. Ještě zbývala jedna věc. Poslední článek v řetězu a dílo bylo dokonáno. 

Pevně stiskla rukojeť obyčejného kuchyňského nože. Vykasala si rukáv na předloktí a zaťala zuby bolestí, když ztupené ostří pomalu proniklo skrze kůži. Horká krev se začala řinout ven a po čůrcích stékala do misky na oltáři. 

Stačí jen trochu! Nejdeš darovat! Okřikl ji rozum. Okamžik totiž zůstala fascinovaně na krev zírat, než se vzpamatovala. Rychle sáhla po připraveném obinadle a ránu umě zavázala. Jednou rukou to šlo pomaleji, ale dělala to už mockrát. Uměla si poradit. Konečně přišla řada na to nejtěžší. Natáhla se po připraveném lístečku. Na první pohled by nezasvěceného čtenáře nezaujal. Zdánlivě náhodná slova nedávající žádný smysl. 

Ani ona si nebyla úplně jistá. Odhodlání se jí však drželo pevně. Dlouze se na slova zadívala a zavřela oči. Rozpřáhla ruce a polohlasně zamumlala předem naučené věty. 

Jednou.

Podruhé.

Když je odříkávala potřetí, kostelní dveře se rozlétly dokořán a dunivě narazily do kamenné zdi. Prudce se k nim otočila. Vyděsilo ji to. Lístek upustila na zem. Se srdcem až v krku pátrala v tmavých zákoutích. Nezdálo se však, že by ji někdo rušil. 

Jen jsi za sebou špatně zavřela. Uklidnilo ji svědomí. Věděla, že nemá na takovém místě v pozdně noční hodinu co pohledávat. Co kdyby ji někdo přistihl? 

Rychlým krokem a lehce přihrbená došla ke dveřím a co nejtišeji je opět zavřela. Nezavrzaly. Snad si byly vědomy toho, že učinily něco nepatřičného. 

No vidíš. Je tu klid. Ujistilo ji svědomí. Hlavně tu nic nezapomeň. 

Zády opřená o dveře ještě jednou očima přelétla Dům Boží. Ticho. Mírně proto polevila v ostražitosti. Cestou k oltáři jí několikrát pohled padl na sochy a plastiky ve vykýřích. Působily děsivě. Děsivěji, než za bílého dne. V hloubi její fantazie se sochy pohybovaly a promlouvaly. Rychle zatřásla hlavou. 

„Jen vítr,” ujistila sama sebe. Pak zvědavě pohlédla na oltář. Nejprve si to neuvědomila, ale zvedal se vítr. Pohrával si s malou dečkou zatíženou dřevěnou miskou. Také záhyby jejích šatů se zvláštně vlnily. Vítr uvnitř kostela? Zamračila se. Rychle se ohlédla zpět ke dveřím. Držely pevně zavřené. Přimhouřila proto oči. Ježily se jí vlasy hrůzou. Pod kůži se prodral mrazivý třes. Znejistěla. Nastal nejvyšší čas zmizet. 

S miskou rudé tekutiny v ruce se ale zarazila.

„Jak zjistím, že to funguje?” zamumlala sama k sobě. Zdvihla oči k Panně Marii nad oltářem a chvíli to vypadalo, že u ní hledá odpověď. Socha tiše mlčela. Pak pevněji sepnula rty až připomínaly jen tenkou linku. Rychle naskládala přinesené věci do batůžku, misku křečovitěji sevřela v prstech a tiše se vykradla z kostela do chladné noci. 

Jen o pár minut později se nyní již prázdným kostelem prohnal další poryv větru. Nepřipevněné svíce popadaly na zem. Stránky biblí v lavicích se otevřely na náhodných stranách. Kostelem zazněla mohutná rána a jasně se zablesklo. Nad oltářem se vznášel temný stín. Bez tvarů, bez tváře. Proplul hlavní lodí a rozplynul se. Pak vše opět pohltil vábivý klid.

*

Tobias s rukama vraženýma hluboko do kapes zamyšleně přecházel přes lesní cestu. Očima občas spočinul v korunách vysokých smrků. Rostly stále více u sebe. Jejich větve se dotýkaly a mechový koberec zakrývalo přítmí. Občas zaslechl zpěv nějakého ptáka či zašustění lesní zvěře. 

Konečně v houštině před sebou spatřil cíl. Rozpadlou chatku, která by jinak nestála za povšimnutí. Kdysi šlo snad o hájenku, teď už ale stála spíš jen silou vůle. Okna chyběla, dveře visely na jednom pantu, střecha se propadla na několika místech a vše si pomalu podmaňovala příroda. 

Mlaskl. Taková místa neměl v lásce. Znamenalo to, že svou duši najde v nepěkném stavu. Alespoň obvykle tomu tak bývalo. 

A nepletl se. Na mechem pokryté podlaze mezi popadanými trámy a ztrouchnivělými kusy nábytku spatřil poházené staré deky, spacáky, flekaté matrace. 

Pátravě se rozhlédl. Nemusel dlouho. Na jedné prožrané matraci uviděl ležet muž ve špinavých hadrech a značně zanedbaný. Dlouhé nemyté vlasy mu spadaly do tváře a tu porůstal neupravený vous. Nehty si zřejmě okusoval a zubní hygieně také moc nedal.

Tobias si povzdechl a přidřepl vedle něj. Muž se nehýbal. V jedné ruce svíral krabičku od nějakých léků a na zemi vedle ležela prázdná flaška vodky. 

Tobias natáhl ruku a mezi prsty se mu zjevil pergamen. S pozvednutým obočím rychle přelétl stručný životopis své duše.

„Alkohol. Hodně alkoholu,” hvízdl a podiveně zatřásl hlavou. „Jistě dokázal plně přebít hořkou chuť léků. Jenže chlape,” věnoval muži přísný pohled, „žádný další už si nedáš,” vstal. „Je čas!”

Pevný hlas zaburácel chatkou. Jeho nabídnuté ruky se náhle chopila další, lehce průsvitná. Tak nějak vprostřed svého těla dřepěla nyní již průhledná duše muže ve středních letech. 

„Mark Elvington,” promluvil Tobias, pokývl hlavou a pokusil se o přátelský úsměv. Běžně s tím neměl problém. Duše však reagovaly různě a Mark na něj zíral nevraživě a nedůveřivě.

„Co si zač?” štěkl a pustil se nabídnuté ruky. Oči se mu zúžily a hbitě stál na nohou.

„Průvodce.”

„No, jasný. To ti tak budu věřit,” prskl Mark a kriticky sjel jeho černé oblečení. 

„Není třeba, abyste mi věřil,” Tobiasův úsměv povadl. „Jsem tu, abych vás odvedl dál. Můžeme jít společně po dobrém, nebo po zlém. Je to čistě na vás,” složil si ruce před tělem a mírně sklonil hlavu. 

„S tebou já nikam nejdu!” couvl Mark s rukama nataženýma před sebe. Propaloval Tobiase výhružným pohledem.  

„Takže po zlém. Jak chcete.” Už už se připravoval lusknout, když si Mark konečně všiml svého těla. Příšerně přitom zaječel. Vytřeštěné oči zdvihl k mladíkovi a ten jen pozvedl obočí. Chystal se promluvit, ale průsvitná duše zmizela. 

„Co to děláš?” zamumlal naštvaně Tobias a zamračil se. Opět přidřepl k nehybnému tělu. To už ale nebylo tak úplně nehybné. Mark otevřel oči a zakašlal. 

Jejich vzájemné pohledy se střetly. 

„Jsi můj!” ucedil Tobias a chytil ho za ošuntělý kabát. „Nevím, co zkoušíš, ale je konec!” 

Natáhl volnou ruku a překontroloval pergamen. Markovo jméno stále zářilo jako první.

„Tak pojď,” vyzval ho Tobias ještě jednou. Mark opět upadl do bezvědomí. Tobias vstal. Zamračeně si tělo prohlížel. Něco se zdálo špatně. Pak nešťastník podivně zachroptěl. Začal se třást a zdálo se, že se dáví. Jen za pár okamžiků už na Tobiase opět zíral vystrašený, průsvitný obličej. 

„Co se stalo?” vydechl vystrašeně. 

„Nevím,” zavrtěl Tobias pomalu hlavou. „Ale ty už tu nemáš být. Odcházíš!”

Mladík luskl prsty a pod Markem se otevřel zářivý portál. Propadl jím za pronikavého vyjeknutí. Tobias se mírně ušklíbl. I po něm zbyl brzy jen mlžný opar. 

„Páni. Vy asi nemáte moc fantazie, co?” užasl. Zjevil se ve vyprahlé pouštní krajině. Kromě pár kousků pouštní trávy a sálajícího slunce široko daleko nezahlédl nic. Mark mezitím začínal panikařit. Neměl nejmenší tušení, co se to s ním děje. Z nečekaného pádu se rychle oklepal. Naježil se jako šelma připravená k útoku. 

„Cos mi to udělal?!” štěkl na mladíka v černých šatech a pokusil se do něj strčit. Světle modré oči vytřeštěné hrůzou, když propadl skrze něj, donutily Tobiase k širokému úsměvu. Opět si spojil ruce před tělem a vypjal hruď. Působil tak mnohem vyšší. 

„Zemřel jste,” promluvil klidně. Mark zesinal. Zarazil se a otevřel ústa v němém úžasu. 

„Cože jsem?”

„Zemřel. Špatná kombinace léků a alkoholu. A spousty dalších látek, které nebudu jmenovat.”

Mark zalapal po dechu. Přešlápl na místě a zabodl do mladíka pronikavý, tázavý pohled. 

„Budu stručný,” přistoupil k němu Tobias. „Tohle je místo, kde máte dojít smíření. Neptejte se jak. Já to nevím. Každá duše toho musí dosáhnout po svém. Dokud se vám to nepodaří, tohle místo neopustíte.”

„Proč to tu vypadá tak pustě?”

„Je to odraz vaší mysli. Správně by vás tohle místo mělo uklidnit a pomoct se smířit. Ale někdy,” rozhlédl se, „ve chvílích, kdy je mysl ztracená a bloudí, to pak vypadá takhle.”

„Kdo jsi?” vzhlédl k němu Mark s očima lehce podlitýma několika neposlušnými slzami. Začínal chápat.

„Smrt,” neváhal Tobias. „Přesněji její učedník. Hodně štěstí.”

Prásk. 

Další záblesk a mladého učedníka přivítala útulně zařízená ložnice. Vévodily odstíny červené a poněkud staromódní styl. 

„Ale, copak?” protáhl vysoký elegán v černém, padnoucím saku. Stál nedaleko postele s rukama v kapsách a pohupoval se na špičkách. 

„Snad se zase něco nestalo?”

„Proč jste vždycky tak kousavý, když mě vidíte?” zatvářil se na oko ublíženě Tobias a přistoupil blíž. Krátce pohlédl na postel a pak se zadíval na svého učitele.

„Protože to obvykle znamená problémy.”

„Nic jsem neprovedl,” široce se zazubil. „Něco mě k vám prostě přitáhlo. Asi osud.”

Mortis se zamračil. Založil ruce na prsou a přimhouřil oči. 

„Nic takového není, Tobiasi.”

„Jistě. A Litéia prostě je.”

„Ano,” připustil opatrně Mortis a oči mu zableskly. 

„Víte, co je zvláštní?” začal Tobias a zahleděl se opět na ženu ležící v posteli. 

„Hm?” zamručel jeho učitel. 

„Jak to, že vy máte takové poklidné smrti a já řeším předávkování, brutální nehody a jiné úžasné případy?”

Mortisovo obočí vyjelo někam k černým, krátce střiženým, vlasům. Světle šedé oči zajiskřily a jako jindy, když ho něco zaujalo, krapet ztmavly. 

„Nejspíš to bude um.”

„Nebo kouzlo,” zašklebil se učedník a pak se mírně naklonil stranou. „Máte tu práci.”

Mortis se otočil a usmál se. Něco takového u něj bylo vzácné. S úsměvy i chválou vždycky šetřil. 

„Je čas,” pronesl hlubokým, pevným hlasem a žena přikývla. 

„Čekala jsem na tebe.”

„Na mě nikdo nečeká. Jen doufá, že mě třeba nikdy nepotká,” zatřásl hlavou. Žena mu oplatila milým úsměvem. 

Položila svou dlaň do Mortisovy natažené a nic. 

„Co je?” otázal se zbytečně Tobias a koutky mu cukly vzhůru. „Zapomněl jste na něco?”

Smích ho však rychle přešel, když se na něj učitel otočil. Oči mu lehce zapadly do důlků a barva se změnila na ošklivě šedou až bílou. 

Luskl prsty. Jasný portál se zjevil, za okamžik ale opět zmizel. Nelibost v Mortisově tváři se prohloubila. Víc, než kdy jindy, nyní připomínal mrtvolnou lebku. 

„Co se to děje?!” otočil se na svého učedníka.

„Nevím,” zavrtěl Tobias nejistě hlavou. „Tentokrát v tom nejedu, vážně!”

„Miriam,” otočil se Mortis k ženě a položil jí ruku na rameno, „omlouvám se.” Pak tleskl. Ozvala se ohlušující rána, až se Tobias přikrčil. Duše zmizela a Mortis se obrátil ke svému učedníkovi. 

„Tohle už tu jednou bylo!” usykl ledově. „Bude lepší, když mi pravdu řekneš hned, než si ji zjistím sám!”

„Ale já v tom opravdu nemám prsty!” bránil se Tobias. „Jen okamžik před vámi jsem svou duši odvedl celkem bez problémů. Nevím, co se změnilo. Ale…” zarazil se. Podivně ztuhl na místě. Pak nejistě pohlédl do tmavě šedých očí. 

„Cítíte to?”

„Ano.”

„Co je to?”

„Problém.”

Oba si vyměnili zmatené pohledy. 

„Já… cítím nesmírný zmatek a strach,” hlesl Tobias a odvrátil zrak. Lehce zaťal ruce v pěsti a převalil jazyk v ústech. Tolik se snažil odpoutat od emocí a ty ho teď téměř pohltily. 

„I já,” souhlasil Mortis. „Něco je nesmírně špatně. Pojď!” rozkázal. „Takhle to nemůže zůstat!”

„Kam přesně jste nás to vzal?” hvízdl užasle Tobias. Hlavu si div nevykroutil, jak se snažil uhodnout, kam je učitel přenesl. 

„Zase nehoda?” protáhl zklamaně tvář. Mortis se ohlédl. V očích mu plálo něco zlověstného. Tobiasovi brzy došlo, že si má dávat pozor na jazyk.

„Rozhlédni se,” vybídl ho učitel.

„Jo, to jsem udělal,” kývl učedník. „A? Nic divného nevi…” 

Konečně pochopil. Pár kroky postoupil vpřed a brada mu poklesla. 

„Co to…?” 

Otázka zůstala viset ve vzduchu. Kolem převráceného autobusu pobíhala celá řada lidí včetně záchranářů. Tobias zkřivil tvář odporem. Autobus prorazil svodidla a skončil v řídkém remízku vedle silnice. Sešrotovaný, pomačkaný a podle všeho také částečně ohořelý.

„Kolik lidí odvedeme?” Hlas se mu přitom lehce zlomil.

„Žádného.”

„Tohle všichni přežili?” povytáhl obočí údivem.

„Ano.”

„Jak?” 

Soudě podle některých částí to muselo někoho nutně úplně rozmačkat. Mortis měl však pravdu. Záchranáři vynášeli na nosítkách spoustu zraněných, mrtvý však nebyl ani jeden. 

„Smrt se zastavila,” zašeptal tiše Mortis. Přimhouřenýma očima sledoval záchranáře, a pak pohlédl do pergamenu ve své natažené ruce. Byl prázdný. 

„To není možné,” pootevřel ústa Tobias a také natáhl ruku. I jeho pergamen neposkvrnila ani čárka. 

„Tohle se nestalo ani posledně,” kroutil zmateně hlavou. Pak stočil zrak k učiteli. Hledal u něj odpovědi.

„Musíme to vyřešit. Smrt je daná. Musí být. Jinak lidský život nemá smysl,” zkřivil tvář Mortis. „Zjisti, co se děje, Tobiasi,” pohlédl přísně na učedníka. „Než bude pozdě.”

Tobias se přemístil náhodně a s hlavou plnou otazníků. Mortise už se nestačil na nic zeptat, protože zmizel. Musel si poradit sám. Učitel mu plně důvěřoval. 

Převalil jazyk v ústech a své hnědé, lehce neposedné, vlasy nechal vlát ve větru. Pak mu svitlo. Pousmál se a prásk. Bílý záblesk prosvítil hornatou krajinu. 

S trochu provinilým pocitem přešlápl na tmavě šedém koberci. Naštěstí jeho kroky nezanechávaly žádné stopy.

S úsměvem na rtech upřel pohled na dívku sedící u psacího stolu. Nevěděla o něm. Šikovně cvakala do počítače a okusovala přitom obyčejnou tužku. Pak vzhlédla k oknu a vyjekla.

„Ježiši, Tobiasi!” vyskočila od stolu s očima dokořán. „Něco jsme si říkali o tomhle nenápadném sledování!” 

„Omlouvám se,” široce se zazubil. „Nechtěl jsem tě vyděsit.”

„Co se děje?” zvážněla. „Říkal jsi, že až se uvidíme příště, bude to už naposledy. Nepřijdu si na smrt!” rychle si osahala celé tělo a nápadně přitom zbledla. „Těm houbám, co jsem včera měla, snad nic nebylo! Nebo bylo?”

„Jen klid,” zasmál se upřímně Tobias a posadil se na postel. „Nepřišel jsem pracovně. Nebo alespoň ne úplně.”

„To vážně nevím, jak si mám vyložit,” povytáhla obočí dívka. Světlé, dlouhé vlasy jí spadaly do čela a jasně modré oči zářily v zapadajícím slunci. 

„Emily, pusť prosím televizi.”

Emily nejistě sáhla po ovladači. Celou dobu z nečekaného návštěvníka nedokázala spustit zrak.

„…Neuvěřitelné nehody! Od brzkého rána dostávají záchranné složky stovky hlášení nevysvětlitelných případů přežití. Skoro se zdá, jako kdyby lidé dokázali obelstít smrt. Záchranáři bezradně kroutí hlavami. Mezi lidmi se šíří panika…” zvuk se ztišil. 

„Co to přesně znamená?” povytáhla Emily obočí. Tobias si povzdechl a natáhl ruku.

„Obrovský průšvih,” utrousil a s nechutí hleděl do prázdného pergamenu. 

„To je ta děsivá věc, co určuje, kdo zemře?”

„Neřekl bych úplně, že určuje, ale ano,” potvrdil. „A je prázdný.”

„Aspoň už nikdo neumře,” vypadlo z Emily dřív, než se stačila zarazit. Tobias na ni tvrdě pohlédl. 

„Promiň, nemyslela jsem to tak. Ale co já s tím mám dělat? Proč jsi přišel, Tobe?”

„Přišel jsem požádat o pomoc,” vstal. „Mortis chce abych přišel na to, co se děje. A já vím, že samotnému mi to může trvat až příliš dlouho.”

„A co pro tebe můžu udělat?” zauzlovala si ruce na prsou.

„Sehnat mi informace. Potřebuju vědět, jestli se někde neděje něco divného. Netuším, co tohle způsobilo, ale nebude to jen tak.”

„Dobře,” souhlasila opatrně Emily a zasedla k počítači. „Učení na zkoušky může počkat, že jo…” 

Brzy se však naplnilo, čeho se Tobias nejvíc obával. 

„Nevím, co hledám,” otočila se bezradně Emily po hodině bezvýsledného pátrání. Promnula si unavené oči a promasírovala bolavé ruce.

„Nikde nic není. Jen samé zprávy o tom, jak někdo někde přežil něco, co neměl. Zvlášť zajímavé jsou případy pádů z velkých výšek nebo práce na stavbách.”

„Něco musíme najít!” nenechal se odbýt Tobias. „Smrt se…” ztichl uprostřed věty. Emily křečovitě sevřela opěrku židle a vyvalila na něj oči. 

„Tobe! Co se s tebou děje?!”

„Já…nic…” chrčel Tobias. Rukama se popadl za hlavu a pak srdceryvně zařval. 

„Ááááágrrr!”

Emily zbledla jako křída. Tobias se mezitím zhroutil k zemi. Celý se třásl, obličej mu zrudl jako přezrálé rajče, oči bolestí a vypětím úplně vyvalené. A pak najednou cvak. Jako když utne, třes ustal. Emily ho silně svírala za paži. Třeštila na něj starostlivé oči a rty se jí třásly, když konečně promluvila: „Co se to právě stalo?”

„Já nevím,” zatřásl Tobias hlavou, „nikdy jsem nic podobného nezažil.”

„Vypadalo to, jako když se posledně roztrhl ten pergamen.”

„Ne, tohle bylo něco jiného,” promnul si spánky. Konečně se posadil. Cítil se lehce malátný. 

„Jsi úplně bledý.”

„I na smrt?” po tváři se mu mihl letmý úsměv.

„Není to vtipné!”

„Já vím. Měl jsem dojem, jako když někdo rve mou duši,” zahleděl se Emily do světlých očí. 

„Myslíš, že je to proto…” kývla hlavou k televizi. Zprávy ještě stále běžely, jen nešel zvuk. 

„Určitě. Musíme na to přijít. Mortis měl pravdu.”

Emily opět zasedla k počítači, po očku ale neustále sledovala Tobiase sedícího na posteli. Poslední zážitek s ním pořádně zamával. A to ji na tom děsilo nejvíc. 

„Hele, co tohle?” zvolala nadšeně po dalších dlouhých minutách pátrání. 

Tobias s nadějí vzhlédl a došel ke stolu. 

„Kostel Svaté Trojice v Ohiu posedl ďábel. Otec Abrams uvádí, že od dnešního rána se v kostele dějí podivné věci. Samovolně se vznášejí či padají svíce. Lidem se dělá nevolno a někteří dokonce tvrdí, že je ve zpovědnici napadla neviditelná síla. Před oltářem se navíc objevily krvavé skvrny…” četl Tobias. Oči se mu mírně zúžily a chřípí zachvělo. 

„To by mohlo být ono,” šeptl. 

„Myslíš? Takové věci se dějí celkem běžně. A většinou to má logické vysvětlení.” Emily povytáhla obočí. 

„Možná,” připustil, „Ale nic jiného nemáme. A já navíc cítím, že tohle by mohla být stopa!” uhodil se pěstí do dlaně druhé ruky. „Půjdeš se mnou?”

„Kam?” vytřeštila na něj oči.

„Přijít tomu na kloub. Potřebuju tě.”

Emily si ho váhavě prohlédla. Snad to udělala jeho barva, snad strach z toho, co by mohlo ublížit mrtvému, nakonec ale sáhla po džínové bundě a pevně ji stiskla. 

„Zabiju tě, jestli toho budu litovat!”

Tobias je přenesl na své milované místo. Na místo mimo realitu. Na místo, kam živá duše nemohla vkročit. Až na Emily.

Po chvilce vystoupili z borovicového lesa a před nimi se rozprostřelo blankytně modré jezero. V dálce se třpytily vrcholky zasněžených hor a po pravé ruce je vítal mohutný dřevěný srub. Na jeho verandě někdo stál a ležérně se opíral o zábradlí. Zadumaně hleděl přes jezero a sotva je zaslechl, otočil se. 

„Tobiasi,” přimhouřil oči Mortis a kriticky se zahleděl na Emily. „Co tu dělá?”

„Taky vás ráda vidím,” sykla jedovatě Emily a elegánovi se mihl po tváři letmý úsměv. Mírně kývl hlavou a obrátil se ke svému učedníkovi. Pátravě si ho prohlédl. Nápadně nezdravá barva mu neunikla. Ani poněkud bolestný výraz ve tváři. Znepokojeně přistoupil blíž.  

„Co je s tebou?”

„Nic.”

„Mně se nevyplácí lhát,” pronesl pevně učitel a uchopil Tobiase za ruku. Tím projela vlna palčivé bolesti až se zhroutil do kolen. Mortis klekl vedle něj. Velmi starostlivě si ho prohlížel a mračil se jako letní bouře. 

„Setkal ses se stínem,” zamumlal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet. „To není dobré.”

„Se stínem?” odvážila se promluvit Emily. Stála trochu zkoprněle u zábradlí a křečovitě ho svírala. 

„Ano. Už jste se s nimi setkali. Jsou to strážci. Velmi zjednodušeně po nás uklízí stopy pokud nějaké vzniknou. A teď musejí být zmatení. Smrt přestala existovat. A oni nás vnímají jako stopu. Snaží se ji odstranit.”

„Ale to přece nejde,” Tobias pohlédl Mortisovi do očí. 

„Nejde,” souhlasil učitel. „Proto ta bolest. Snaží se tě rozervat, ale nemůže. Stojíš mimo běžnou rovinu. A oni nemají větší moc než my.”

„Takže to nebylo naposledy?”

„Rozhodně ne. Zkusí to znovu. Máte něco?”

„Možná,” protáhl Tobias.

„Ano?”

„Co byste řekl na kostel posedlý ďáblem?”

„Ztráta času,” uchechtl se ledově. „Smyšlenky lidí bojících se, co přijde po smrti.”

„Jo, a přijdete vy… to je výhra,” ucedila Emily a zaujatě přitom hleděla přes jezero k horám. Oba pohledy, učitele i učedníka, se k ní stočily. Tobias se pokusil skrýt úšklebek a Mortis se zamračil. 

„Vím, že to nezní pravděpodobně, ale přemýšlejte. Nadpřirozené síly v kostele. Proč by to také nemohl být nějaký stín? Snažil by se nejspíš uklízet, ne?” 

„Ne, to je nesmysl,” zakroutil Mortis hlavou. „To by jedině…” zarazil se a pohlédl přímo na učedníka. „V jakém kostele?”

Jasný záblesk se skryl v noční prudké bouři. Trojice se objevila přímo v kostele. 

„Nejspíš v tomhle,” upřesnil, když se na něj Mortis pátravě zadíval. „A podle vašeho výrazu jsme asi na správném místě, co?” zdvihl obočí. Mortis neodpověděl. Pomalu dokráčel k oltáři a přidřepl u něj. Prsty přejel přes krvavé stopy na zemi, které se zatím nepodařilo smýt. 

„Je to ono,” souhlasil a vstal. „Někdo tu provedl zakázaný rituál. Cítím tu temnou energii okolo,” nasál do plic vzduch jako za života a rysy mu ztvrdly. „Pozor!” Stihl ještě křiknout a pak přímo skrze něj prolétl temný oblak. 

Tobias přiskočil k Emily a strhl ji pod jednu lavici.

„Zůstaň tu!” rozkázal a vyběhl učiteli na pomoc. 

Mortis mezitím vypadal, že tančí jakýsi podivný tanec. Rukama si bouchal o stehna, hrudník i paže. Svaly v obličeji úplně napnuté a zuby vyceněné. Tobias netušil, co může dělat. Zdálo se, že stín se snaží starého elegána roztrhat zevnitř. 

„Ááááfffrrr!” vyjekl Mortis až se Tobias otřásl. Jeho učitel se změnil do podoby odporné smrtky zahalené v rozervaném plášti. Několikrát se rozmáchl nabroušenou a nablýskanou kosou. 

„Íííííííáááá,” zaznělo dunivou ozvěnou kostelem. Stín úpěl bolestí. Kosa ho několikrát zasáhla. Ještě chvíli poletoval kolem oltáře a pak zmizel. Mortis se změnil zpět do lidské podoby a padl na kolena. 

„Hej!” Tobias ho pevně sevřel za paži, aby neupadl. „Super! Dal jste mu co proto. Jen tak se nevrátí.”

„Ale ano. Vrátí. A bude jich víc. Bude se to stupňovat. Musíme najít toho, kdo to způsobil. Dochází nám čas.”

Zavládlo chvilkové ticho. Tobias pomohl učiteli na nohy a pak rychle zkontroloval Emily. Krčila se tam, kde ji nechal. Rty se jí třásly a ruce měla zbrocené ledovým potem.

„Tobiasi,” Mortis se trochu vrávoravě otočil. „Najdi tu duši. Rychle!”

„A co…” vydechl do tmavého oblaku dýmu, „vy… Nesnáším, když tohle dělá,” postěžoval si.

„Vezmi nás odtud, prosím,” Emily mu pevně sevřela ruku. Celým srdcem toužila zmizet z toho děsivého místa.

Zjevili se před místním motelem. Okolí působilo špinavě a zanedbaně. Na zdech se někdo pořádně vyřádil se sprejem v ruce. Neudržované chroští kolem zase lákalo ty, co si nemohli dovolit noc ani v tak nuzných podmínkách.

Vládla tma a ulici osvětlovaly jen pouliční lampy. Emily na něj tázavě pohlédla. Nakrčila nos a několikrát se nejistě ohlédla. 

„Vycítil jsem ji,” prozradil Emily. Už se totiž nadechovala k otázce. 

„A velmi správně,” ozval se vedle něj hluboký Mortisův hlas. Znovu působil pln sil a v očích se mu blýskalo.

„Věděl jste to?” zamračil se Tobias na učitele. 

„Jistě. Cítím ji stejně, jako ty.” 

„Tak proč jste to neřekl rovnou?!”

„Musel jsem něco zařídit,” nerozváděl dál řeč Mortis a vykročil. „Pojďte, někdo tu na nás čeká. 

Většina pokojů buď spala, nebo byla prázdná. Pouze v některých oknech se ještě svítilo a v jednom z nich, až na konci terasy v prvním patře, nejspíš někdo pořádal pořádně divoký mejdan. Mortis však zamířil na druhou stranu. Provedl je prázdnou, špinavou chodbou. Světlo problikávalo a pavouci vesele spřádali své sítě v každém volném rohu. 

Zastavili se až přede dveřmi č. 25. Mortis zabušil. Okamžik se nic nedělo. Pak se zevnitř ozval dunivý zvuk a chvíli na to je ozářil pruh jasného světla.

„Kdo je?” špitl tenký hlásek.

„Osud,” odtušil ledově Mortis a strčil do dveří. Nepoužil žádnou velkou sílu, dveře se přesto rozlétly dokořán až od nich vystrašená dívka odskočila.

Tobias učitele propálil vyčítavým pohledem. Věděl, že se umí chovat nesmírně laskavě, ale také krutě. A k dívčině smůle měl právě našlápnuto k té druhé možnosti.

„Kdo ksakru jste?! Vypadněte z mého pokoje, nebo zavolám policii!” vyjekla dívka. V očích se jí mísil vztek a strach.

„To klidně můžeš,” souhlasil nevzrušeně Mortis a usadil se napůl na rohu stolu. „Budou si myslet, že ses zbláznila.”

„Hej!” ozvala se také Emily. „Vás možná nikdo neuvidí, ale co já?! Já nejsem vzduch!”

Tobias vstoupil jako poslední. Na první pohled příšerný motel uvnitř nevypadal tak zle. Vybavení rozhodně zažilo i lepší časy, ale pokoj působil čistě a udržovaně. Přesto velmi skromně. Kromě nejzákladnějšího vybavení a postarší oprýskané televize v pokoji nic dalšího nebylo. 

Dívka na všechny tři zahlížela s pořádným šokem ve tváři. Pomalu udělala krok vzad, a když se chtěla otočit ke dveřím, zjistila, že jsou nejen zavřené, ale že před nimi stojí mladík v černé bundě, kalhotech i botech. S rukama založenýma na prsou ji pozoroval očima v barvě hořké čokolády.

„O co vám jde? Nemám peníze!” vykoktala dívka a přelétla pohledem přes všechny tři. 

Mortis se mírně naklonil a přelétl pohledem účty poházené po stole. Výpisy z bank, upomínky, plná moc. Mírně pozvedl obočí a sáhl po jedné upomínce.

„Nejsme tu, abychom ti ublížili, Amber.” 

Jeho tón nesl známky autority, zároveň se však snažil působit přívětivě. 

„Udělala jsi něco nečekaného. Toužím se dozvědět, jak se ti to podařilo.”

„Nevím, o čem to mluvíte,” zavrtěla hlavou Amber a neustále pátrala očima po možné únikové cestě. Žádnou nenašla. 

„Ale ano, víš,” Mortisovýma očima něco problesklo a pomalu upomínku opět odložil. Tobias zpozorněl. 

„Co se ti stalo s rukou?” tázal se dál starý elegán.

„Nic. Pořezala jsem se,” šeptla Amber a zakryla obvázané předloktí rukávem.

„Jistě,” souhlasil Mortis. „Ale proč?”

„Prostě nehoda!”

„To sotva,” ušklíbl se. „Tobiasi, zvedni ten hrnek,” otočil se na svého učedníka a ten povytáhl obočí. 

„Jakože…?” Překvapeně natáhl ruku k hrnku na skříňce vedle dveří a ta prošla skrz. Amber zaječela a zakryla si ústa rukama. 

„To chce klid a zhluboka dýchat,” poradila Emily. „Nakonec nejsou ani jeden tak strašní, jak se zdá,” pohladila ji po zádech, ale Amber se dál tvářila naprosto vyděšeně.

„C-co jste zač?”

„Smrt,” promluvil Mortis. 

„Učedník,” přidal se Tobias. 

„A ty,” Mortis vstal a přistoupil k dívce blíž. „Jsi provedla rituál, který jsem myslel, že nikdo nedokáže. Že ho ani nikdo nezná.” 

V místnosti se náhle citelně ochladilo. Světla několikrát zablikala, zůstala však rozsvícená.

Mortis se natáhl, a když ji uchopil za ruku, projel jí po zádech ledový mráz. Roztřásla se a brzy se vysokému elegánovi vytrhla. 

„Jak můžete vědět, že jsem to byla já?!” štěkla. „Proč bych vám vůbec měla věřit? Smrt a její učedník? No jasně!” ironicky se zasmála. „To jsou zase nějaké nápady kluků z práce, že jo?! Kdo vás k tomu navedl?” chrlila ze sebe a Tobias letmo střelil očima po učiteli. Věděl moc dobře, že jeho míra trpělivosti se povážlivě naplňuje.

„Protože nás vidíš,” promluvil tiše Tobias. Mortis přikývl. 

„Víš, co ten rituál měl udělat?”

Amber ztratila slova. Zprvu považovala moment s hrnkem za povedený trik. Teď jí však postupně docházelo, že se kolem ní nejspíš skutečně děje něco podivného. Nadpřirozeného. Oba dva však působili naprosto lidsky. Kdyby o ně zavadila pohledem někde venku, vůbec by si jich nevšimla. Až na to černé oblečení. Působili trochu jako milovníci emo stylu.

„Měl mě zachránit,” špitla a posadila se na postel. Ruce si mnula o sebe a zabodávala do nich pohled.

„Ano. To dozajista udělal,” přikývl Mortis. „Jenže tím také zastavil smrt.” 

Amber vzhlédla a vpila se do jeho očí šedých jako bouřková mračna. Trvalo, než si plně uvědomila význam jeho slov.

„Jak?” hlesla a rozplakala se.

„Použila jsi černomagický rituál. Netuším, jak ses k němu dostala a už vůbec ne, jak jsi ho dokázala provést. Ale jeho smyslem není záchrana. Jeho smyslem je obelstít smrt,” vysvětlil Mortis. „Jenže smrt nelze nijak obelstít. Nikdy. Vždycky si najde, koho hledá. Vždycky dostane, koho chce,” tvrdě přitom pohlédl na Tobiase a ten se zatřásl. I Emily zbledla při vzpomínce na poslední události. 

„Nevěděla jsem to,” popotáhla. „Řekl mi, že mi to pomůže. Že mě to zachrání.”

„Pak ti lhal,” Mortis sotva pohnul rty a otočil se k oknu.

„Kdo?” zatvářila se zmateně Emily. „Kdo ti řekl, co máš dělat?”

„Já vlastně nevím. Neznám ho.” Amber se vysmrkala do nabídnutého kapesníku. 

Tobias pozvedl obočí. Periferně sledoval počínání svého učitele. Zdálo se, že prostě jen vyhlíží z okna. V odrazu okenní tabule ale uviděl roztrhanou kápi. Mortis se nepohnul. Strnule zíral do své další podoby. Tobiasem projel mráz. Nikdy nic podobného nespatřil. 

Několik dlouhých minut nikdo nepromluvil. Pak se Mortis pomalu obrátil. Ruce zastrčil do kapes kalhot a dlouze se na Amber zadíval. Oči mu téměř zářily a změnily barvu na tmavě šedou. Emily šikovně skryla údiv, pohledem se však setkala s Tobiasem. Ten jen zakroutil hlavou. 

„Chcete ho zrušit? Ten rituál?” vzlykla Amber a zdvihla uslzené oči k Mortisovi. 

„Ano.”

„Ale já nechci!”

„Na tom, jestli chceš, nezáleží,” zavrtěl pevně hlavou. 

„A co takhle trochu pochopení?” vložil se mezi ně Tobias. Mortis do něj zabodl přísný pohled a ústa stáhl v tenkou linku. Napřímil se a působil najednou mnohem vyšší. 

„Vidíte ji?” Tobias se postavil mezi ně a vyčítavě hleděl do tmavě šedých očí. „Sama ani pořádně neví, co udělala. Je z nás vyděšená a vy, aniž byste se zajímal o to, proč to třeba udělala, jí rovnou řeknete, že to má zrušit. To není fér.”

„Nezáleží na tom, proč to udělala, ani jestli je to fér,” odtušil Mortis sotva přitom pohnul rty. Bledý obličej už zase připomínal tu děsivou lebku. 

„Smrt se musí zase vrátit. Rychle. Neumíš si ani představit, co bychom jinak mohli mít za problém.”

„Náhodou, docela umím,” odsekl Tobias. Tvrdě oplácel učiteli vyčítavý pohled. 

„Zachránit duši už jsi jednou zkoušel, učedníku. A hodně nepěkně se to zvrtlo,” zasyčel učitel. „Nestůj mi v cestě!”

„Nechci ji zachránit!” opáčil Tobias vzdorovitě. „Jen chci najít jinou cestu.”

„Na to nemáme čas!”

„Ani jsme to nezkusili! Proč všechno hned zahazujete? Protože je to snazší?! Nebyl jste to právě vy, kdo mi říkal, že snadná cesta obvykle není ta správná?!”

„Tobiasi…” Mortisovy oči zapadly do důlků. Lícní kosti se nápadně zvýraznily a barva kůže se změnila na popelavě šedou. Amber přidušeně vyjekla a Emily překvapeně poklesla brada. 

„Ne!” pokračoval dál Tobias. „Není to o tom zachránit. Ale dát šanci! Nechci si brát duše jen proto, aby se tím vyřešil nějaký problém. Posledně jsme taky našli jinou cestu!” křičel na svého učitele.

„A také to stálo vysokou cenu. Hodláš snad platit další?” 

„Hodlám udělat všechno proto, abych si nemusel vzít nevinnou duši!”

„Jak myslíš, Tobiasi. Uvidíme se později!”

„Kam jako jdete?!” chytil učitele za paži. Připravoval se změřit s ním síly. Nečekal, že ustoupí tak klidně a dobrovolně. 

„Zjistit, jak rituál zrušit, protože jsem si jistý, že ona to neví.”

A měl naprostou pravdu. Amber seděla na posteli a tiše plakala. Emily se posadila vedle ní a občas ji rozpačitě pohladila po zádech. Tobias mezitím přecházel po pokoji sem a tam. S rukama vraženýma v bok a zakaboněným výrazem. 

„Proč jsi to udělala?” zeptala se konečně Emily. 

„Jsem nemocná,” polkla.

„Jak?” zastavil se Tobias.

„Rakovina.”

„Tak mladá?” ujelo Emily. Zastyděla se, začervenala, zájem ji přesto neopustil. Amber přikývla. 

„Je to prý nějaký vzácný druh. Nedá se s tím nic dělat. Dávají mi pár měsíců nanejvýš. Zkoušela jsem už všechno, ale nic nepomohlo. Až do teď.”

„Ach,” vydechla Emily a i Tobiasův výraz lehce změkl. Opět jím projel ten zvláštní pocit, který měl pokaždé, když si měl vzít duši někoho tak mladého. Potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky.

„Víš,” začal pomalu, „i když je to hrozné, někdy se takové věci dějí. Vždycky jsem věřil, že všechno špatné, je pro něco dobré,” Emily po něm střelila pohledem “raději zmlkni!”.

„Vy to nechápete,” vysmrkala se Amber. „Starám se o mladší sestru. Táta umřel, když ji máma čekala. A sama odešla před dvěma lety. Také ji zabila ta hnusná nemoc,” otřásla se odporem. „Musela jsem odejít ze školy, jinak by ségru dali do děcáku. A teď,” zlomil se jí hlas, „brzy odejdu také. Ségra to neví. Chápete to? Nemohla jsem jí to říct. Ne po tom všem! Přísahala jsem, že udělám cokoliv, abych tu pro ni zůstala. Nic rušit nechci a nebudu!” zasyčela a pohlédla na Tobiase tak pevně až musel uznat, že to na něj zapůsobilo. Otevřel ústa, naprázdno je však zase zavřel. Nenapadalo ho, co k tomu říct. 

„Jak ses dostala k černé magii? To není něco, co lidé běžně využijí. Ani v takovou chvíli ne,” konečně promluvila Emily. 

„Ráda chodím nakupovat do voodoo krámků. A v jednom, když jsem sháněla nějaké pročišťovací byliny, jsem narazila na muže. Nevím jak, ale věděl, že jsem nemocná a nabídl mi pomoc. Nechtěla jsem ji přijmout, bála jsem se, ale on tvrdil, že to skutečně zabere. Napsal mi na lísteček podivná slova a popsal postup. Nevěřila jsem mu. Lísteček jsem si vzala jen ze zdvořilosti. Ale čas běžel a já pochopila, že mi opravdu nic nepomůže. A vzpomněla si na ten lístek. Zkusila jsem to a zabralo to,” propukla v usedavý pláč. „Nevěděla jsem, co to způsobí. Ale udělala bych to znovu, kdybych musela!”

Emily měla oči zalité slzami. Přejížděla Amber rukou po zádech a snažila se ji uchlácholit. Ani ji samotnou ale nenapadalo, co v takový okamžik říct. Tobias se zakousl do rtu. Promnul spánky a na okamžik pevně sevřel víčka. Nikdy se nedokázal zbavit emocí jako jeho učitel. Nejspíš protože nechtěl ztratit ani tu špetku lidskosti, která mu ještě zbývala. Ale v takové situaci si přál, aby nic necítil. O tolik by to najednou bylo snazší. 

„Máš ještě ten lístek, Amber?”

„Tam,” ukázala třesoucí se rukou do první přihrádky ve stole. Skutečně. Tobias zamračeně zíral na instrukce a obočí se mu krabatilo čím dál víc.

„Jaké zvíře jsi použila?”

„Králíka.”

„Zabila jsi kvůli tomu králíka?” zamračil se. 

„Udělala bych cokoliv, kdyby mě to vyléčilo. Vy snad ne?” přelétla je oba pohledem. Emily sklopila oči k podlaze a Tobias se zhluboka nadechl. Čistě ze zvyku.

„Já tě neviním. Chápu tě. A snažím se ti pomoct,” potřásl hlavou a opět nahlédl do papírku.

„Nějaké byliny, většinou silně halucinogenní nebo jedovaté. Zvířecí krev, lidská krev,” pohlédl na pořezanou ruku a zavrtěl hlavou, „a místo silné spirituální energie. Divím se, že jsi nešla na hřbitov.”

„Tam bych, nebýt toho papíru, skončila,” zhnuseně se otřásla Amber. „Zvolila jsem místo spjaté s nadějí.”

Emily podala Amber celý balík dalších kapesníků a popošla k Tobiasovi. 

„Co budeme dělat? Na jejím místě bych to taky nezrušila. Ani kdybych věděla jak.”

„Jenže to udělat musí,” Mortisův tichý přesto zvučný hlas Emily vylekal. Zjevil se v místnosti tiše jako strašidelný stín.

„A musí to udělat dobrovolně, jinak se účinek nezlomí.”

„To nemůžete myslet vážně,” zasmál se nevěřícně Tobias. „Víte, proč to udělala?!”

„Na tom nezáleží,” šeptl Mortis, znělo to však jako úder hromu. 

„Tak to asi máme problém,” dodala Emily a propálila očima elegánova zády, když prošel mezi nimi a postavil se jako mohutný dravec před plačící dívku. Ta sebou prudce škubla, když si ho konečně všimla. 

„Nechoďte ke mně!” odtáhla se co nejdál mohla. Ruce napřela proti němu a třásla se. Plna vší té hrůzy a děsu.

„Neublížím ti. Jen bych ti rád ukázal, co tvé jednání způsobilo,” natáhl k ní svou bledou ruku. „Pojď se mnou.”

Amber váhavě zavrtěla hlavou a pohlédla přitom na Tobiase, jakoby u něj hledala útěchu a jistotu. 

„Jdi s ním, Amber. Nemůže ti nic udělat. Smrt se zastavila, vzpomínáš?”

Dívka vzlykla, otřela si uslzené oči a svou hubenou, třesoucí se ruku, vysokému elegánovi podala.

Prásk. Mortis je oba přenesl do dlouhé haly. Brzy následoval další záblesk. To se připojil i Tobias s Emily. 

Amber se zděšeně rozhlédla. Kam až oko dohlédlo, spatřila nemocniční lehátka, vozíky i postele. A všechny obsazené. Halou se navíc neslo tiché bzučení přístrojů a daleko hlasitější sténání pacientů. Mezi nimi se občas mihl lékař nebo sestra. Natolik zraněných ale nestačili. 

„Podívej se dobře,” vybídl ji Mortis. 

„Já to nechci vidět,” Amber si zakryla oči rukama a pokusila se odvrátit.

„Podívej se!” rozkázal nesmlouvavě Mortis a postrčil ji blíž k jednomu lehátku. „Musíš vědět, co jsi svou snahou zachránit si život, způsobila.”

Amber s roztřesenými rty pohlédla na zohavené tělo na nejbližším lehátku. Tenká přikrývka na jedné straně spadala dolů a odhalovala zafačovaný pahýl. Dotyčného připojili k celé řadě trubiček a hadiček.

O kus dál, na další posteli, ležel nebožák téměř rozpůlen, přesto stále naživu. Z jedné strany se do něj snažili pumpovat krev, aby mohla s úspěchem hlubokými ranami zase vytékat. I Tobias zkřivil ústa nechutí. Emily skryla svůj zrak v jeho kožené bundě. 

„To je strašné,” hlesla. Snažila se potlačit zvedající se žaludek.

„Co je to, Mortisi?” odvážil se promluvit Tobias. Do ticha kolem nich se ozvalo bolestné zavytí a pak zase to tenké sténání. Tuhla přitom krev v žilách.

„To jsou ti, které jsme si měli vzít, ale nestalo se tak. Jejich zranění jsou mnohdy neslučitelná se životem, ale nemohou zemřít,” pohlédl přímo na Amber. „Snaží se je zachránit, ale nemohou. Rány se nezacelují, léky nezabírají. Trpí. A místo, aby jim bylo dopřáno klidného odpočinku, jsou odsouzeni strávit věčnost takhle,” založil si ruce za zády a s pevným výrazem Amber pečlivě sledoval. 

„A přibývají. Nakonec jich bude tolik, že se celý systém zhroutí. A to nemluvím o tom zděšení ze strany veřejnosti. Něco takového nikdo nikdy neviděl. Nerozumí, proč se to děje. Nahrává to různým sektám. Ohlašují příchod soudného dne a do jisté míry mají pravdu,” zmlkl a pak pokračoval: „A to jen proto, aby se zachránil jeden jediný život.”

Mortisovy tiché kroky kolem postelí připomínaly dravce vyhlížejícího svou oběť. Tvářil se tvrdě jako skála a v očích mu plál žár. Tobias polkl a instinktivně přitiskl Emily blíž k sobě.

„To jsou stíny?” špitla tiše a ukázala vzhůru. 

Až u stropu haly a jen, když se člověk dobře podíval, poletovalo cosi tmavého a neurčitého. Mortis souhlasně kývl. 

„Neustále se snaží uklízet. A nedaří se jim to. Jsou z toho nervozní. Brzy se může stát, že začnou útočit i na živé. Nerozeznají pak rozdíl mezi tím, kdo měl zemřít a kdo ne,” došel až k Amber a vpil se do ní pohledem.

„Všechno to utrpení, které kolem vidíš, způsobil tvůj rituál. A neskončí to, dokud ho nezrušíš. Opravdu chceš, aby to pokračovalo?”

Otázka zůstala viset ve vzduchu. Amber propukla v pláč. Snažila se vydat kloudné slovo, ale nedařilo se. A tak pouze zavrtěla hlavou. Mortis se lehce pousmál a přistoupil k ní. Snažila se pláč ovládnout. Marně.

„Lidský pud sebezáchovy je nesmírně silný,” promluvil Mortis až nečekaně konejšivým hlasem. „Ale snadná cesta není vždy ta správná.”

Položil Amber ruku na rameno a zbyl po nich jen mlžný opar.

A další záblesk. Tobias okamžitě pochopil. Stáli opět v kostele Svaté trojice. I tentokrát zuřila venku bouře, padla noc a kostel zel prázdnotou. 

Amber nedokázala tíhu toho všeho, co spatřila, ustát a zhroutila se na zem. Tobias jí pomohl vstát a usadil ji do lavice. Pak se pohledem střetl se svým učitelem. 

„Nechám to na tobě,” promluvil tiše a odstoupil. Tobias přikývl. Tušil to. A byl vlastně nakonec docela rád. Přestože Mortis dělal svou práci už dlouho, chyběla mu jistá dávka empatie a té teď bylo zapotřebí opravdu mnoho. 

„Amber,” přidřepl si k ní, „opravdu chceš, aby tohle pokračovalo? Vyměníš sestru za všechny ty lidi, kteří nemohou dojít klidu?”

Zavrtěla hlavou, dál však usedavě plakala. Pohladil ji proto po rukách a za bradu jemně zdvihl hlavu. Lehce se pousmál. Působil jako maják navádějící ztracenou loď.

„Nechci umřít,” zaštkala tiše. „Ani jsem jí to neřekla. O ničem neví. Kdo se o ni postará?”

Tobias rychle zamrkal. Pustil si emoce moc blízko k tělu. Uvědomil naštěstí včas, co všechno je v sázce. Pevně Amber ruku stiskl a opět jí pohlédl do očí.

„O svou sestru se neboj. Bude o ni postaráno…”

„Bude to pro ni další ztráta! To jí nemůžu udělat.”

„Amber,” vložil se do toho Mortis, „tvá cesta končí brzy. Tomu nemůžeš uniknout. Zažil jsem mnoho takových, jako ty. A nakonec všichni pochopili, že jeden život v porovnání s miliony jiných, je jen malá cena za zachování rovnováhy.”

„Kašlu na rovnováhu!” zakřičela Amber a vytryskly jí další slzy.

„Amber, já umřít také nechtěl,” pousmál se trpce. „Ani mě se nikdo neptal. Nasedl jsem do vlaku a těšil se na báječný víkend. A místo úžasné zábavy jsem potkal toho děsivého strašáka,” letmo se ohlédl na Mortise a tomu cukly koutky vzhůru. 

„A dodnes jsem se s tím úplně nesmířil. Vlastně se s tím nejspíš nikdy nesmířím. Ale ty máš oproti mně jednu velkou výhodu,” otřel Amber kanoucí slzu. „Ty dojdeš klidu a míru. Můžeš se shledat s těmi, kteří už odešli.”

„S rodiči,” hlesla a vysmrkala se. Tobias přikývl. Podařil se mu vykouzlit opravdový úsměv.

„Směla bych sestře alespoň vysvětlit, co se děje? Mohla bych ji naposledy vidět?” upnula k němu prosebné oči. Tobias se otočil na Mortise. Ten pomalu zavrtěl hlavou. Emily si otírala slzy. Snažila se tvářit statečně, ale po chvilce to vzdala a rozplakala se na plné kolo.

„Je mi líto, Amber. Nastal čas,” hlas se mu nečekaně zlomil. Sklonil hlavu a trvalo, než se jí opět dokázal podívat do očí.

„Musíš vědět, že když teď rituál zrušíš, z tohoto kostela už neodejdeš. Zrušení z tebe vysaje všechnu sílu, ale obnoví se běžný řád věcí.”

„Tak mě nechte alespoň se na ně naposledy podívat,” zaprosila. Mortis byl však neoblomný. 

„Každou vteřinou nemohou odejít další duše. Nesmíme ztrácet čas,” promluvil pevně.

Amber se opět podívala na Tobiase. Trochu přivřel oči. Očekával, že se bude bránit, nebo se pokusí o útěk.

„Nebude to bolet?”

„Rozhodně ne,” ujistil ji. „Bude to jen okamžik.”

„Co mám dělat?” vydechla po dlouhé chvíli mlčení. Tobiasovi se pořádně ulevilo.

„Stačí pouze upřímně chtít, aby se kouzlo zrušilo,” Mortis přistoupil o kus blíž. „O zbytek se postarám sám. Zavři oči a mysli na to. Z celého srdce. Pokud tvá touha nebude upřímná, nebude to fungovat.”

Amber poslechla. Pevně sevřela Tobiasovu ruku a zavřela oči. V tu chvíli Emily užasle, šokovaně a nevěřícně poklesla brada. Pozpátku doklopýtala k jedné lavici a zhroutila se na ní. 

Mortis natáhl ruku a v ní se mu zjevila lesklá, nabroušená kosa. Tobias o několik kroků ustoupil. Tenhle nástroj důvěrně znal. Věděl moc dobře, co přesně se stane. Mortis s nečitelným výrazem ustoupil o krok vzad. V tu chvíli Amber nevydržela a otevřela oči.

„Néééé!” zaječela a až nečekaně hbitě se prosmýkla kolem starého elegána. 

„Chyť ji!” rozkázal Mortis učedníkovi a všechna přívětivost z něj vyprchala. Tobiase náhlý úprk zaskočil. Trvalo vteřinku než se vzpamatoval a přemístil. 

„Pusť mě!” výskala Amber a snažila se z jeho pevného sevření vykroutit. Měla v tu chvíli ohromnou sílu. 

„Ááááu!” vykřikl Tobias a pustil zmítající se dívku. „Kousla mě!” překvapeně koukl na učitele a ten se zamračil ještě víc. 

„Tak dost!” usykl nesmírně ledovým tónem. Zvenčí se ozvala mohutná rána. Blesk udeřil do kostelní věže. 

Svist! Jako když zasviští tenká větev, prolétla kosa vzduchem. Než se Amber stačila vzpamatovat, lesklá čepel ji zasáhla. Tělo se zhroutilo k zemi, duše však, nevědoma si, co se stalo, utíkala dál. 

„Amber! Stůj!” zvolal Tobias a podruhé se mu podařilo ji zastavit. Stále se zmítala se stejným odporem. Pak náhle přestala. 

„To jsem já?” hlesla a rozklepala se jí přitom brada. 

„Ano, máš to za sebou.”

„Ani to nebolelo, co?” uchechtl se ironicky Mortis. Kosa zmizela. 

„Vy jste mě zabil!” zaječela Amber a přestala se bránit. Zapotácela se, takže ji Tobiase musel podepřít. 

„Ne,” odtušil starý elegán, „nastolil jsem opět řád. A ty jsi udělala něco opravdu statečného. Teď pojď. Je čas jít,” natáhl k ní ruku. Za jeho zády se objevil zářící portál.

„Já nechci,” plakal dál Amber a ani se nepohnula.

„Amber, teď už nemáš jinou možnost. Musíš s ním jít. Brzy bude dobře, uvidíš,” zašeptal jí do ucha Tobias. Zavrtěla hlavou. Zkoprněla strachy. 

„Jak tedy myslíš,” promluvil chladně Mortis, přikročil k ní a pevně ji drapl za rameno. „Budu ti muset pomoct!” 

Sotva se jeho ruka dotkla Amber, zablesklo se a dívka zmizela. Mortis se tvářil přísně, ale jinak se z jeho výrazu nedalo nic vyčíst.

„Rozlučte se,” otočil se na Tobiase. „Všechny ty duše neodejdou samy.”

Pak se zablesklo podruhé a teď už zůstali sami dva.

Tobias pomalu došel k lavici u které stála třesoucí se Emily. Slzy jí stékaly po tvářích a občas se silně zatřásla. 

„To nic, brzy bude dobře, uvidíš,” pevně ji objal a pohladil po zádech. Zablesklo se potřetí.

Útulný pokojík se tvářil úplně stejně, jako když z něho před nedávnou dobou odešli. Emily úplně bledá a se zarudlýma očima usedla na postel a strnule zírala před sebe. Trvalo dlouho, než se na Tobiase podívala. Ani on se nedokázal protivných emocí zbavit.

„Je mi jí tak líto,” vzlykla. „Smrt není fér. Bere si nevinné a nechává ty špatné.”

„Smrt si nevybírá, Emily,” potřásl pevně hlavou. „Je nestranná. Nesoudí. Jen odvádí na druhou stranu,” povzdechl si. „Jak řekl Mortis - nezáleží na tom, jestli chceš. Smrt si tě vždycky najde. Je to jediná jistota na světě.”

„Tak to opravdu stojí za to,” zašklebila se na něj. 

„Ale fungovalo to.” Tobias pohlédl do pergamenu. Opět se na něm střídala celá desítka jmen. 

„Koloběh smrti je zpátky.”

„Jenže za jakou cenu?”

„Jeden život za všechny ostatní. Je to snad málo?”

Emily neodpověděla. Sama věděla moc dobře, že má mladý učedník pravdu. Hořkosti na jazyku při pomyšlení na starého elegána se ale zbavit nedokázala. 

„Uvidím tě ještě?”

„Samozřejmě.”

„Jindy, než při své smrti?”

„Určitě,” široce se usmál. „Komu jinému bych si mohl postěžovat?” 

Pevně Emily objal a pohladil po zádech. 

„Děkuji. Bez tebe bych ji mohl hledat celé dny. Jsi dokonalý průvodce,” políbil ji do vlasů. Začervenala se. 

„Ráda jsem tě viděla, Tobe.”

„Musím běžet,” zhoupl se na špičkách. Srdce ho však nechtělo pustit. 

„Já vím.”

„Nechce se mi.”

„Já vím.”

„Vrátím se.”

„Já vím.” zopakovala naposledy Emily, a tak nějak nečekaně přistoupila k němu a políbila ho na tvář. 

„Zabiju tě, jestli ne.”

Usmál se, pokývl hlavou a s jasným zábleskem zmizel.