Prolínání autora a postav

Bradavická škola čar a kouzel

Zmijozel

KOZA

Léto 2020                             Keša z Borové

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem písemnou část zkoušky KOZA na zadané téma vypracovala sama a používala jsem pouze zdroje uvedené v závěru práce.

Bradavice, 25.5.2020

Keša z Borové

Poděkování

Především bych chtěla poděkovat Prof. Anseiole Jasmis Rawenclav, vedoucí mé práce, a to v první řadě za přidělení zajímavého tématu, dále za vedení a morální podporu v průběhu celého mého studia v Bradavické škole čar a kouzel.

Dále bych chtěla poděkovat postavám z mých povídek i povídek cizích, se kterými jsem strávila mnoho času. Za jejich podporu při studiu i v životě. I díky jejich připomínkám, nápadům a námětům se mi podařilo toto téma zpracovat.

Prolínání autora a postav

Anotace:

Tato práce se zabývá fenoménem Mary Sue. Smyslem práce je jasně definovat Mary Sue, uvést příklady ze světa mudlů i kouzelníků, poté poukázat na chybnou interpretaci tohoto pojmu a z toho plynoucí (mnohdy účelovou) dehonestaci originálních postav.

Summary:

The topic of this thesis is the Mary Sue phenomenon. The primary goal is to clearly define what „Mary Sue“ is, to provide examples from both the worlds of Muggles and Wizards, and subsequently point out the term and the misuse resulting in (commonly intentional) dishonestation of original characters.

Obsah

Úvod

1 Mary Sue

1.1 Mary Sue mudlovského světa

1.1.1 Mary Sue v literatuře

1.1.2 Mary Sue ve filmu

1.1.2.1 Jsem Spock

1.1.2.2 Nejsem Spock

1.1.2.3 A jsem také Scotty

1.1.2.4 James Tiberius Kirk

1.2 Mary Sue mezi kouzelníky

1.2.1 Zlatoslav Lockhart

1.2.2 Lucius Malfoy

2 Musí jít pouze o fiktivní (knižní či filmovou) postavu?

3 Mary Sue na kvadrát

Závěr

Seznam použitých zdrojů

Úvod

V úvodu bych chtěla poděkovat za velmi zajímavé téma. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k němu postavit, doufala jsem, že budu moci v rámci písemné části zkoušky psát nějakou povídku. Když jsem úvahami nad tématem strávila několik dní, došlo mi hned několik věcí. Za prvé, je to naprosto dokonalé téma. Za druhé, vůbec nevylučuje psaní povídky.

I když použité zdroje uvádím náležitě na konci práce, stojí za to alespoň předestřít jejich rozsah hned v úvodu, aby bylo od počátku zřejmé, kterými cestami se mé úvahy ubíraly. V teoretických otázkách jsem se držela mudlovské pavučiny a příslušné mudlovské literatury, co se týče praktických ukázek, pak jsem vycházela především z konkrétních příběhů, diskusí (zejména mudlovských), rozhovorů s kolegy či z osobních zkušeností. Pokud z některého zdroje cituji, pak je tento citát samozřejmě náležitě označen. V práci jsem použila několik fotografií, jejichž autorem nejsem. Nečiním si nárok na žádnou z nich. Problém je v tom, že jsem tyto fotografie kdysi našla na mudlovské pavučině. Už dávno nevím, kde. Zdroje tedy neuvádím, ne proto, že bych si chtěla fotografie a s nimi spojená práva přisvojit, ale prostě proto, že je neznám.

Když se řekne: Prolínání autora a postav, každý si hned představí fenomén Mary Sue. A když se řekne: Mary Sue, každý si hned představí něco nepodařeného, nepříjemného, nezáživného, něco, co by se mělo zlikvidovat hned v zárodku, a slušný člověk něco takového ani nevysloví, natož, aby to napsal. Ve své práci se chci zabývat právě tímto tématem. To proto, že si myslím, že fenomén Mary Sue je společností vnímán nesprávně. Možná se stal jakýmsi strašákem, potenciální urážkou, která má odradit začínající autory od snahy něco psát, zveřejňovat, a tak se možná stát solidní konkurencí těch, kteří si své čtenáře již našli.

V jiném vesmíru, v jiné galaxii, v jiném časoprostorovém kontinuu, jsem psala a zveřejňovala velké množství povídek. Falešná skromnost stranou, patřila jsem k těm nejlépe hodnoceným a nejčtenějším autorům. Přesto se ani mě útok zbraní Mary Sue nevyhnul. Ale zatímco ti (ve skutečnosti ty), kteří mě takto napadli hned po zveřejnění prvních dvou povídek, skončili v propadlišti dějin, mé povídky se čtou dodnes. A vůbec nejsem ješitná J

1 Mary Sue

Používání tohoto označení pro nejrůznější postavy z pera renomovaných autorů, ale i obyčejných psavců, mě vždy nesmírně popuzovalo. Jak jsem již naznačila v Úvodu této práce, fenomén Mary Sue je chápán velmi volně, neurčitě a používá se velmi často účelově, ve snaze autora či jeho postavy zdiskreditovat. Jeden by mohl říci, že ze mě mluví uražená ješitnost, že jsem se dosud nepřenesla přes dávnou „křivdu“, ale jak si ukážeme dále, stejné označení nesou i dobře napsané postavy renomovaných autorů. Pokud postavy z mých prvních dvou povídek jsou Mary Sue a Old Shatterhand je Mary Sue, pak jsem v dobré společnosti…

Za všechny hodnotitele nechme promluvit mudlovskou pavučinu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mary_Sue

Po přečtení této stránky člověk snadno nabyde dojmu, že Mary Sue je jakákoli postava. Buď je jako sám autor, nebo taková, jak by chtěl autor vypadat (psychicky i fyzicky). Buď žije tam, kde autor, nebo tam, kde by autor chtěl žít. Je stejné národnosti jako autor, nebo také úplně jiné. Buď postavě někdo zemřel, nebo mohl zemřít. Postava nenávidí svou rodinu a rodina nenávidí postavu (vítejte v realitě cca 80 % rodin). Má sourozence, nebo také ne. Ale hlavně je nesnesitelná, všechno jí jde, nebo také nejde, zkrátka… no… my všichni jsme go go.

1.1 Mary Sue mudlovského světa

1.1.1 Mary Sue v literatuře

I když je pojem „Mary Sue“ poměrně nový, pokud můžeme věřit mudlovské pavučině, byla spjata s povídkou ze světa Star Trek, což ji řadí nejdříve po roce 1966, s postavami, které dnes bývají označovány za Mary Sue, se můžeme v mudlovské literatuře setkat již mnohem dříve. Dozvěděla jsem se, že například Jana Eyrová je Mary Sue, Old Shatterhand je Mary Sue a další. Vraťme se, prosím, k definici Mary Sue podle mudlovské pavučiny, kterou jsem uvedla pod bodem 1. Tedy, „fiktivní postavy, které jsou celkově nesympatické, idealizované a obecně nemají přespříliš zajímavý charakter.“

Nejvíc mě zaujal Old Shatterhand. Asi nikdo nepochybuje o tom, že člověk, jako Karel May, neměl ve skutečném životě příliš důvodů k radosti a příliš si nemohl vyskakovat. Od dětství nemocný, chudý, tvrdá výchova přísného otce… Pobyt ve vězení mu také moc nepřidal. Pokud lze věřit mrzkým klevetám, v tom vězení se ocitl několikrát, mnohdy nezaslouženě. Není se tedy co divit, že utíkal do světa fantasie. Vytvořil mužského hrdinu, který by se s problémy Karla Maye hravě vypořádal. Řekněme si, jaký Old Shatterhand vlastně byl. Urostlý zdravý muž, který se věnoval sportu (nejen tehdy všemi oblíbený box. V knize Old Surehand se můžeme dočíst, že Old Shatterhand každé ráno provozoval rozcvičku, otužoval se), dodržoval pravidla hygieny. Stravoval se velmi střídmě, alkoholu se sice úplně nevyhýbal, ale rozhodně mu neholdoval. Byl to muž vzdělaný, inženýr, což v té době znamenalo něco jiného, než dnes. Byl jazykově nadaný. Kromě rodné němčiny znal angličtinu slovem i písmem, naučil se mnoho indiánských jazyků, dále mnoho jazyků orientálních (když jako Kara ben Nemsí cestoval po Orientu), uměl kurdsky, arménsky, gruzínsky, rozuměl jazykům pozdější Jugoslávie. Povahově to byl muž dobrý, čestný, spravedlivý a bohabojný. Pomáhal potřebným, zastával se těch, kterým bylo ubližováno. Byl poctivý, pravdomluvný, co slíbil, splnil. Věřil, že lidé jsou si rovni, a že svoboda jednoho musí skončit tam, kde začíná svoboda druhého.

Jestliže Mary Sue je označení pro fiktivní postavu, která je celkově nesympatická, zidealizovaná… znamená to, že nám mají vadit (a být nám nesympatické) všechny ty vlastnosti, které činí člověka, potažmo svět, lepším? Máme obdivovat padouchy, kteří umí počítat akorát do tří (nikdy žádný padouch nepočítá dál), zabíjejí na potkání, smrdí i z plátna, věčně někde popíjejí a jsou celkově eklhaft? Asi nikoho nikdy nenapadne říci o takovém padouchovi, že je Mary Sue. Proč? Protože takový knižní či filmový padouch nás neohrožuje. My budeme vždycky lepší, než nějaký Frederick Santer či jemu podobní. Ale být lepší, než Old Shatterhand? Buď na sobě budeme pracovat, abychom byli lepší… nebo ho prostě zesměšníme. Pak se jím nemusíme zabývat a můžeme si v klidu hnít.

Obdobně se můžeme zamyslet nad postavou Jany Eyrové. To je, podle mudlů, rovněž Mary Sue. Podle hloupých mudlů, kteří vůbec nepochopili význam takové postavy v době, kdy o ní bylo psáno. V době, kdy bylo pro ženu obtížné už jen o něčem takovém psát, nedej bůh i takovou knihu vydat. Aby si guvernantka sama rozhodovala, pro koho a za jakých podmínek bude pracovat? No kdo to kdy viděl? Takový skandál! Upálit! Upálit! Z dnešního pohledu je to možná směšné. Ale tehdy, v polovině 19. století, byla nesmírně důležitá nejen postava samotná, ale už ten samotný fakt, že existovala žena, která se nebála dát Janě Eyrové život. I když jen ten papírový. Kde berou mudlové tu drzost, tak důležitou postavu zesměšňovat?

Zvláštní kategorií psané tvorby, v některých případech nelze hovořit o literatuře, je tzv. fanfiction. Tam se asi s postavami Mary Sue setkáme nejčastěji. A to jak s těmi skutečnými, tak s těmi, které jsou z příslušnosti ke světu Mary Sue nařčeny.

Ohledně Mary Sue ve světě fanfiction jsem narazila na výmluvnou diskusi na internetových stránkách sosáků. Zde, pro ilustraci, cituji:

„V poslední době jsem si všimla jakési nové šablony pro výrobu Mary Sue, která se stává dost rozšířenou. Sama pro sebe jsem si ji pojmenovala Mary Sirius Sue, protože o to opravdu jde, hlavní hrdinky mají v některých aspektech až téměř identický osud se Siriusem Blackem.
To je důkazem toho, že Mary Sue nezaniká, jak bychom mohli doufat, ona se stále ještě vyvíjí.

Eeh? Jak to propánajána vypadá? To jako krasavice dokonalá stráví dvanáct let v Azkabáni, až se z ní stane šereda?

Představ si hlavní hrdinku z čistokrevné kouzelnické rodiny, která svou rodinu nesnáší, dostane se do Nebelvíru... A máš ji tady :-)“ ¹

No nemám, odvážím se namítat. Čistokrevných kouzelnických rodin je ve světě Harryho Pottera plno. Mnoho čistokrevných kouzelníků studovalo v Nebelvíru. A svou rodinu čas od času nenávidí každý puberťák. Identický osud se Siriem Blackem neznamená, že postava je Mary Sue. Může to znamenat akorát to, že hlavní hrdinka prostě měla v životě smůlu.

Ta diskuse, aniž bych se chtěla kohokoli dotknout, na mě působí poněkud nevyzrále. Jako by se diskutující snažili shodit cokoli, co nenapsali oni. Možná by se měli zamýšlet nad tím, jak je povídka napsaná. Může být napsaná dobře, může být napsaná špatně, děj může být zajímavý, ale také nemusí, povídka dokonce může být napsaná s hromadou hrubých pravopisných chyb. Jako by všechna tato kritéria šla stranou, protože hlavní hrdinka pochází z čistokrevné kouzelnické rodiny, studuje v Nebelvíru a nesnáší svou rodinu.

1.1.2 Mary Sue ve filmu

Myslím, že tady už se ani nedá mluvit o Mary Sue. Spíš jde o skutečné prolínání herců a postav. S tím se v mudlovských filmech setkáváme poměrně často. Není to prolínání autora a postavy, protože většinou tu postavu vytvořil někdo jiný, než herec. Jenže někteří herci své postavy spoluvytvářeli. Tak dlouho je hráli, až do nich vtiskli své vlastní já.

Když už jsem se dříve zmínila o Old Shatterhandovi, není možné vynechat Vinnetoua. U filmové postavy Old Shatterhanda se o prolínání postavy a herce příliš bavit nemůžeme, protože Lex Barker zemřel příliš brzy. I tak však vtiskl postavě tolik ze svého já, že další filmy na motivy románů Karla Maye se natáčely bez něj. Pouze tvůrci seriálu Vinnetou udělali výjimku a nebyl to dobrý nápad. Protože i Old Shatterhand je jen jeden.

Pierre Brice byl zvláštní. Od dětství jsem sbírala všechny články, rozhovory, fotky, které se Mayovek týkaly. V jednom rozhovoru říká, že popularita sice s sebou přináší jisté nepříjemnosti, ale ten den, kdy se nikdo neohlédne a neřekne: hele, Vinnetou, bude nejsmutnějším dnem v jeho životě. Po mnoha letech, které prožil na výsluní popularity, se však nechal slyšet, že mu Vinnetou zničil život. Rovněž kniha, kterou napsal, Vinnetou a já, ukazuje herce z poněkud nelichotivé stránky. Nemohu doporučit ke čtení. Začal snad nenávidět své alter ego? Pravdou je, že má tak nějak smůlu. Vždycky bude Vinnetouem, a jakékoli další pokusy natočit film o tomto indiánském náčelníkovi, jsou předem odsouzeny k neúspěchu. A ani Nik Xhelilaj to nezachrání.

V mudlovském světě je hodně herců, kteří se natolik spojili se svými postavami, že už je nikdo nevnímá jinak. Mezi takové herce jistě patří Michèle Mercierová a Robert Hossein. Vždycky to budou Angelika a Joffrey. Ať udělají cokoli. Robert Hossein se to snažil vyřešit odchodem z Paříže a založením vlastního divadla. Nepříliš úspěšně, v srdcích a myslích diváků vždy bude Joffreyem. Bez ohledu na novou „Angeliku“, těmto dvěma už to nikdo neodpáře. Jakkoli mám ráda Gérarda Lanvina, prostě to není Joffrey.

SS-Standartenführer Max Otto von Stierlitz. Kdo by neznal vtipy dodnes kolující v mudlovské pavučině, opěvující zázračné schopnosti tohoto sovětského rozvědčíka (Stierlitz vykopl dveře a po špičkách se plížil k zamyšlenému Bormannovi… Stierlitzovi nedošel dopis z Ústředí. Přečetl si ho ještě jednou, ale stejně mu nedošel.). Knižních příběhů o jeho osudech vyšlo mnoho. Autor Julian Semjonov byl v tomto směru velmi plodný. Problém je, když se do knih člověk začte, brzy nabyde dojmu, že ten rozvědčík je takový nijaký. Velkým štěstím jak pro Semjonova, tak pro Stierlitze, bylo, že se ho v seriálu Sedmnáct zastavení jara uchopil

Vjačeslav Vasiljevič Tichonov. Vytvořil z neslaného nemastného rozvědčíka Stierlitze takového, jakého známe. Objevil se pokus natočit seriál o mládí sovětského rozvědčíka Maxima Isajeva, budoucího Stierlitze. Ale už teď je zřejmé, že to zkrátka nebude ono. Protože Stierlitz je jen jeden.¹

A tak by bylo možné ještě dlouho pokračovat, protože v mudlovských filmech je prolínání postav poměrně častým jevem. Namátkou připomeňme ještě například osud Ladislava Chudíka (generál Ludvík Svoboda), Miloše Kopeckého (MUDr. Štrosmajer), Yves Rénier (komisař Moulin) a mnoho dalších.

1.1.2.1 Jsem Spock

Možná chtěl Leonard Nimoy tímto názvem trochu ukonejšit své rozezlené fanoušky. Nebo také naznačit, že mezi ním a Spockem došlo k plnému spojení myslí, duší. Že je to zkrátka on, přijal své vulkánské já, a nejen to. Ve skutečnosti se za něj začal bít. S producenty, se scénáristy, s fanoušky, dokonce i se svou vlastní rodinou. Začal zasahovat do scénářů v místech, která odporovala jeho vulkánskému „cítění“. Vymyslel tradiční vulkánský pozdrav, rovněž jako první přišel s vulkánskou bojovou technikou, která okamžitě útočníka uvede do bezvědomí. Začal se chovat jako Spock, stal se Spockem a Spock se stal Leonardem Nimoyem. Jeho přátelé, kolegové, často říkali, že to s tím „vulkánstvím“ přehání, že se přece ve chvílích volna nemusí chovat jako Vulkánec. Zřejmě musel, když jím byl.

1.1.2.2 Nejsem Spock

Tato kniha vznikla dřív, než ta uvedená v předchozím bodu. Probudila nesmírné vášně, „fanoušci šíleli“, protože není možné, aby Spock říkal, že není Spock. Autor to tak zřejmě nemyslel, problém je v tom, že fanoušci málokdy chápou to, co jejich hrdinové myslí či nemyslí. Na této knize je pozoruhodné to, že se v ní objevují rozhovory mezi autorem a Spockem. Při pozorném čtení musí být pozornému čtenáři jasno, že název knihy je cokoli, jen ne pravda.

1.1.2.3 A jsem také Scotty

Tuto publikaci údajně Leonard Nimoy nenapsal. Ale bůh suď, jak to ve skutečnosti bylo. Dochovala se totiž fotografie, která toto tvrzení poněkud zpochybňuje.

1.1.3 James Tiberius Kirk

Kapitán Kirk je živoucím příkladem poučky, že když se člověk dlouhodobě pohybuje nadsvětelnou rychlostí, tak sice pomaleji stárne, ale o to rychleji tloustne.

V souvislosti s kapitánem Kirkem, resp. s Williamem Shatnerem, mě vždy pobaví osud jeho knih. Existuje dlouhá řada knih, jejichž autorem je William Shatner. Zlý jazykové sice tvrdí, že je napsal někdo jiný, a WS pouze poskytl své jméno, ale zbytečně to nekomplikujme. Tyto knihy vypráví příběhy kapitána Kirka po událostech na Veridianu. Některé z nich jsem četla, celkem se mi líbily. Pravda, zřejmě nebyly psány pro americké čtenáře, protože jsou komplikované. Jako třeba, že mají několik dějových linií. Knihy oficiálně nepatří do řady Star Trek. Řekli v Paramountu nebo tam někde. Není to úsměvné? Kdo jiný by měl psát o kapitánu Kirkovi, nežli kapitán Kirk?

William Shatner je typickým příkladem autora, který splynul se svou postavou. Nebo naopak, to není tak důležité, co bylo dřív. Co je důležitější, nestydí se za to. Zatímco většina herců ze seriálu Star Trek vykládá, jak jim ST zničil kariéru, že oni nic, že jako tohleto a skoro jako by se styděli za svou účast v seriálu, William Shatner otevřeně říká, že je za roli kapitána Kirka vděčný. Na rozdíl od těch, kteří si stěžují, hrál před Star Trekem, v průběhu Star Treku, i po jeho skončení. Zato například taková Denise Crosby, to je zářná kariéra, že?

Opět povolám ke slovu mudlovskou pavučinu, a sice csfd.cz. Podle této databáze William Shatner nějakým způsobem účinkoval ve více než 100 filmech, v mnoha seriálech, v mnoha dokumentárních pořadech. Jeho herecký projev je poněkud svérázný. Přitom prokázal, že je schopen hrát i vážné, složité charaktery (např.Norimberský proces). Vzhledem k jeho dosavadní tvorbě, je zřejmé, že si nemusí nic dokazovat. Nemusí trpět komplexy a léčit si je psaním o jedné ze svých postav. Zejména, když James Kirk v jeho knihách není zdaleka tak nesnesitelný, jako v knihách a filmech „skutečného“ Star Treku.

Je možné říci, že kapitán Kirk je Mary Sue, či mužský ekvivalent Mary Sue? To, že mnoha lidem leze na nervy, je nesporné. Avšak když se podíváme na původní definici, je kapitán Kirk Mary Sue? Je to úplně obyčejný chlap, který dokázal, když mu nakopali pozadí, že je schopen zatnout zuby a něco ze sebe udělat. Dokázal se vyšplhat po kariérním žebříčku tak rychle, že se stal nejmladším kapitánem vesmírné lodi v historii Hvězdné Flotily. Nedosáhl toho vysedáváním na konferencích, ale aktivní službou. Možná nebyl specialistou a ve spoustě věcí, jak se říká, plaval. Ale od velícího důstojníka se neočekává, že bude specialistou. Dokázal rozhodnout, přijmout odpovědnost za takové rozhodnutí, ale především… dokázal všechny ty podivné specialisty přimět, aby své schopnosti využili ve prospěch Enterprise, Hvězdné Flotily, Spojené federace planet. Co tedy na něm vadí? Že je velmi schopným velícím důstojníkem? Navrhuji znovu: co se pokusit na sobě zapracovat dřív, než přijde na řadu zesměšňování a odsuzování?

1.2 Mary Sue mezi kouzelníky

1.2.1 Zlatoslav Lockhart

Zlatoslav Lockhart je autorem mnoha dobrodružných knih, ve kterých vystupuje, jako hlavní hrdina, kouzelník, který nese jisté autobiografické prvky s autorem, avšak, na rozdíl od autora knih, disponuje znalostmi a dovednostmi potřebnými k boji s nebezpečnými kouzelnými tvory. Kromě tiskem nejvíc vyzdvihované knihy Mé kouzelné já, kterou bychom mohli zařadit mezi autobiografické publikace, se ostatní tak či onak dotýkají obrany proti černé magii. Hlavní hrdina knih si velmi dobře rozumí s upíry, se smrtonoškou, pobyt s čarodějnicemi považuje za skvělé wellness a trolly za nejlepší parťáky pro cestování. Vlkodlaky považuje za domácí mazlíčky, a když se začne tráva zelenat a první kvítky se nesměle ukazují ještě chladnému slunci, vyráží do hor za svým přítelem yettim. Tedy dělá přesně to, po čem autor touží, ale co nikdy nezažije. Dodejme, že k jeho vlastnímu dobru. Občas se však chová, zejména na veřejnosti, jako by opravdu věřil, že to byl on, kdo v jeho knihách vystupuje.

1.2.2 Lucius Malfoy

Právě v případě postavy Lucia Malfoye matka zakladatelka, dle mého názoru, pokazila, co se dalo. Kdesi, kdysi jsem četla, jak jsou jména důležitá pro tento příběh. Jak je pečlivě vybírala, aby byla jména symbolická. Aby vystihovala charakter postav.

A teď se pojďme podívat na Lucia Malfoye.

Lucius. Světlonoš. Padlý anděl. Jitřenka. Syn úsvitu.

Malfoy. Špatná víra. Špatná krev. Zlo. Ale zlé zlo. Nejzlejší zlé zlo.

Ať už přeložíme jeho jméno jakkoli, měl by to být někdo opravdu mocný. Hrozivý. Ale andělsky krásný. Asi svou autorku nějak urazil. Proč by z něj jinak udělala komickou postavu? Vždyť po něm nakonec ani pes neštěkne!

Možná je skutečný Lucius Malfoy Mary Sue Lucia Malfoye… Takový, jakým si Lucius Malfoy vždy přál být.

2 Musí jít pouze o fiktivní (knižní či filmovou) postavu?

To je otázka, která mě napadla hned, jakmile jsem se seznámila se zadaným tématem. Protože máme pár případů, kdy i jiné osoby víceméně splývají se skutečnými postavami lidí, kteří opravdu žili či žijí. Mezi mudly je typickým příkladem mudlovský herec Michail Alexandrovič Uljanov. Byl hlavní postavou povídky, kterou jsem před časem psala k OVCÍM. Jeho alter ego je maršál Sovětského Svazu Georgij Konstantinovič Žukov. Nejde jen o to, že pokud byl natočen sovětský či ruský válečný film mezi lety 1969 – 2007, ve kterém vystupoval Žukov, vždy ho hrál Michail Alexandrovič. Podstatné na tom je, že divákům tyto dvě postavy splynuly. Nejenže dnes již málokterý Rus ví, jak vypadal skutečný Žukov, protože se jim vždy vybaví tvář Michaila Alexandroviče, ale jeho tvář můžeme vidět na mnoha oficiálních pomnících Žukova. Když např. vznikal životopisný film o Žukovovi, z „technických důvodů“ režisér použil záběry z natáčení válečných filmů. Sám Michail Alexandrovič vždy varoval před nebezpečím, které číhá na herce, který si začne myslet, že je literární či filmovou postavou. Co ale s diváky, kteří si to začali myslet dávno před hercem? Jak jsem popisovala v povídce k OVCÍM, příslušníci bezpečnostních složek přenesli na herce úctu, kterou by projevovali maršálovi. Nešlo jen o to, že maršála hrál. Šlo o to, že se jím stal. Když pak zemřel, dostalo se mu vojenského pohřbu. Na tomto příkladu je výjimečné právě to, že se nejedná pouze o názor diváků, ale že se herec objevuje na místě skutečného maršála i na pomnících, sochách, fotografiích, kresbách a podobně.

Žukov, nebo…

nebo… Žukov? 

3. Mary Sue na kvadrát

Richard Castle… je spisovatel detektivek. Na svém kontě má mnoho zajímavých bestsellerů, například Heatová v žáru smrti, Heatová a vlna žáru, Heatová a žhavá odhalení, Heatová a hra s ohněm, Heatová a led v žilách. Hlavní hrdinkou těchto detektivních příběhů je policistka, která vyšetřuje ty nejhorší zločiny a zavírá ty nejnebezpečnější zločince. Její parťák v práci, posléze i v životě, je novinář Jameson Rook. Lezou si na nervy, spolupracují, zamilují se… Všechno by bylo v tom nejlepším pořádku, kdyby Richard Castle nebyl seriálovou postavou. Samozřejmě i seriálová postava může ve svém seriálu psát knihy… jenže ještě žádné se nepodařilo tyto své knihy vydat ve skutečném životě. Tak jak je to tady s tím splýváním postav a autorů? Mimochodem, knihy jsou takové prosté, zápletky nic moc, ale, jak už jsem mnohokrát říkala, pro ten nápad jsem si je přečetla všechny.

Závěr

V této práci jsem se snažila poukázat na skutečnost, že dnes je jakákoli, byť i zdánlivá, podoba postavy a autora důvodem k pobavení. Většinou se tak baví lidé, kteří toho sami moc nenapsali, nebo třeba i napsali, ale v kvalitě nevalné. Podle mého názoru jsou buď dobře napsané postavy, nebo špatně napsané postavy. Jestli jsou někomu podobné, jestli obsahují některé autobiografické prvky, zobrazují přání a sny autora, nic z toho by nemělo být důležité, pokud je to napsáno dobře. Ono poslední dobou se vůbec tak nějak rozšiřují řady kritiků a dobré autory aby jeden pohledal. Jediná možnost je, a i z vlastní zkušenosti mohu doporučit, prostě si takové hnidopichy a samozvané kritiky nepouštět k tělu. Přečíst si jejich kritiku, pokusit se zjistit, jestli třeba náhodou nemají pravdu, ano, i to se může stát. Říká se tomu konstruktivní kritika. Ale když napíší „to je Mary Sue jak vyšitá“, tak to prostě ignorovat a psát dál. Praxe dělá mistra. Když vydrží a vypíše se, pak se o něm vypráví legendy a všichni ho dozajista znají osobně. (zejména ti, které v životě neviděl :-))) Těm kritikům zbudou jen oči pro pláč. A hromada negativních příspěvků, které za svůj život rozeslali.

Chtěla jsem jasně definovat fenomén Mary Sue. K jakému závěru jsem dospěla? K takovému, že žádná jasná definice není. Protože to, co se vydává za definice, je snůška nesmyslů.  A z literárního světa zmizí ve chvíli, kdy ji kritici přestanou používat. 

Seznam použitých zdrojů

Mary Sue – Wikipedie. [online]. [cit. 25.05.2020]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mary_Sue

Mary Sue - SOSdiskuse. Wayback Machine [online]. Copyright © 2001 [cit. 25.05.2020]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20071021032454/http://www.sosaci.net/diskuse//index1.php?action=vtopic&forum=5

[online]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/tvurce/486-william-shatner/

i-RU.CZ - Maxim Isajev, bájný sovětský rozvědčík je zpět. Ale mladší. i-RU.CZ - Hlavní strana iRUCZ.RU - Analytický výběr témat [online]. Copyright © 2001 [cit. 05.06.2020]. Dostupné z: http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1-/114-ruska-federace/11401-centralni-fo/-/406-kultura/13332-maxim-isajev-bajny-sovetsky-rozvedcik-je-zpet-ale-mladsi/

«Михаил Ульянов. Маршал советского кино». Документальный фильм - YouTube. YouTube [online]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=6YulsDDXDhM

ECO, Umberto. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 8071981737.