Kouzelnický život ve španělské Valencii

Obsah práce:

1. Úvod
2. Valencie obecně a kouzelnická populace
   2.1. Ciutat vella (Ciudad vieja)
   2.2. Ciutat de les Art y les Ciències (Ciudad de las Artes y las Ciencias)
   2.3. El Port (El Puerto)
3. Místní pokrmy
4. Tradice a svátky
5. Ohlasy kouzelníků
6. Závěr

1. Úvod

V rámci vypracování zkoušky KOZA jsem se rozhodla naplno ponořit do výzkumu, že jsem vyrazila přímo do akce. Do španělské Valencie jsem se vypravila na celou dobu trvání zkoušky, abych mohla zaznamenat místní kouzelnický život v delším časovém úseku, a zároveň i ve vícero oblastech. Všechny následující informace a obrázkové záznamy jsou vlastní, při vypracování nebylo zraněno žádné zvíře (a další informace, které se musí dodávat, aby práce byla plnohodnotná, zbytek nechám na vlastním domyšlení).

2. Valencie obecně a kouzelnická populace

Když se řekne „Valencie“, většina lidí si představí třetí největší město ve Španělsku (pokud vůbec si něco vybaví). Jenže Valencie je také jednou ze 17 španělských autonomních oblastí, pod kterou spadá mnoho dalších, menších měst. Ačkoli některá rozhodně stojí za zmínku, ve vypracování se budu věnovat především hlavnímu městu této autonomní oblasti – Valencii. Rozlohou se podobá naší Plzni, ale počtem obyvatel se blíží k 800 000 (což je téměř čtyřikrát více). Za tento nepoměr mohou, jak jinak, kouzelníci, kteří pomocí magie nafukují svoje příbytky a každý rok se do města kvůli bohaté kultuře stěhuje čím dál tím víc kouzelníků.

Valencie má mnoho městských částí, ne všechny jsou samozřejmě z hlediska kouzelnického vlivu zajímavé, proto si povíme pouze o vybraných, o těch nejdůležitějších. Patří mezi ně především historické centrum, moderní město a přístav.

2.1. Ciutat vella (Ciudad vieja)

Už jen podle názvu je jasné, že jde o střed, centrum města. Nachází se zde spousta lákadel pro turisty jak mudlovské, tak i kouzelnické. Největší kouzelnickou stavbou je katedrála na Plaza de la Reina (z druhé strany je náměstí Plaza de la Virgen), která je důležitá především kvůli zadní části – každý čtvrtek v dopoledních hodinách se zde kdysi scházeli kouzelníci a řešili své spory, většinou prostřednictvím soubojů. Šlo převážně o drobnosti a neshody, které mezi sebou kouzelníci měli a pravda připadla tomu, kdo vyhrál duel. Když vešel v platnost zákon o utajení kouzelníků před mudly, začali se na onom místě scházet mudlové.

Vytvořila se „rada starších“, která rozhodovala o právech vesničanů (scházeli se tam i mudlové z rurálních oblastí mimo centrum města). Z toho vychází i název tohoto rituálu – Tribunal de les Aigües (Tribunal de las Aguas), jelikož v 19. století fungoval sdílený systém zavlažování a mudlové se furt o vodu přeli. Tradici „soudu“ mudlové udržují dodnes, ale co jsem tak vypozorovala, jde jen o partu důchodců v původních krojích, kteří se před katedrálou každé čtvrteční dopoledne scházejí a stěžují si na veškeré křivdy. Tomu říkám skvělý způsob trávení volného času!

Další zajímavou stavbou v centru města je menší koloseum (dnes mudly používané bohužel jako býčí aréna), které se příznačně nachází na Plaza de Toros. Není tu nic zvláštního, žádná legenda, kdysi se koloseum používalo pro zábavu kouzelníků – i v dnešní době se sem tam konají představení, ale samozřejmě v noci se zastíracími kouzly, aby mudlové nepojali podezření.

2.2. Ciutat de les Artes y les Ciències (Ciudad de las Artes y las Ciencias)

Po představení historického centra se dostáváme k další, zajímavější části Valencie – k takzvanému „městu umění a vědy“. Musím se přiznat, že tato oblast mě očarovala nejvíc, protože v žádném jiném městě jsem nic podobného neviděla. Co na první pohled zaujme nejvíc, jsou majestátní giganti tyčící se do nepředstavitelných výšek, ale co ví už jen málokdo, je skutečnost, že nápad na výstavbu těchto budov vznikl spoluprací mudly a čarodějky ke konci 19. století. Šlo o sen postavit kulturní centrum pro mudly, kde by se mohli vzdělávat a zároveň bavit, hledal způsob, jak v nich vzbudit zájem. S pomocí manželky vybudovali toto technické „impérium“ (tzn. 4 obrovské stavby + komplex několika menších, které se dnes využívají jako akvária) a každému kouzelníkovi musí být hned na první pohled jasné, že nejde o čistě mudlovský počin.

Nejen v koloseu, ale i tady se konají kouzelnické akce, a to o dost častěji – přece jen jde o uzavřené budovy, ve kterých jsou všechny magické výkyvy zvenčí prezentovány jako speciální nasvětlení. Z oněch čtyř gigantů je jedna budova, ta nejvyšší, obstavěná lešení a zdá se, že v ní nic není, jde jen o zástěrku před mudly, protože podle nejmenovaných zdrojů se zde nachází odbor záhad španělského ministerstva. Informaci si samozřejmě nemůžu nijak potvrdit, protože dovnitř mě pustit nechtěli, ale jelikož jsem Valencii shodou okolností navštívila i před třemi lety a od té doby se lešení ani stavba nijak výrazně nepohnuly, domnívám se, že něco na této teorii bude.

2.3. El Port (El Puerto)

Přístav shrnu velmi krátce, protože nejde o příliš bezpečnou oblast. Na okraji města žijí vyvrhelové a kriminálníci, o kterých po celém městě kolují různé povídačky. Chtěla jsem se do přístavu v rámci výzkumu zkoušky vydat, ale jakmile jsem se dostala na konečnou stanici autobusu a vystoupila jsem, rozhodla jsem se koupit si lístek nazpátek. Až tak hrůzné to bylo. Fotografii bohužel nemohu přiložit, protože jsem se bála fotoaparát vytáhnout z batohu.

3. Místní pokrmy

V tomhle tématu je vtipné to, že mudlové vlastně neví, co jedí a pijí, ale je jim to úplně jedno. Vsadím se, že kdyby zjistili, z čeho se ve skutečnosti jejich oblíbené pokrmy skládají, asi by je už nikdy nestrčili do pusy. Takoví pokrytci! Nicméně, abych výzkum pojala skutečně důkladně a ze všech stran, zjistila jsem si i něco z gastronomické oblasti.

Kromě paelly, kterou zná snad každý mudla i kouzelník (a která má také kořeny ve Valencii) na každém rohu najdete stánky s nápisy ORXATA (špan. horchata). Nejzvláštnější je na horchatě to, že vlastně nedokážu popsat chuť – nejprve slaďoučká, pak hořká a následně na jazyku ulpí jakási divná pachuť, a to vše v jednom. Nejzajímavější ale je legenda, která se k výrobě pojí.

Kdysi dávno, když přijel král Jaime I. po dlouhém boji s Araby do města, byl tak unavený, že vešel do první hospody, kterou uviděl, a poručil personálu mu donést něco, co ho pořádně osvěží a postaví na nohy. Všichni byli samozřejmě vyděšení, protože nechtěli krále zklamat a nést následky. Naštěstí mezi nimi byla i jedna čarodějka, která ve spíži zrovna máčela šáchor společně s mandragorami na tajemný lektvar (dodnes se neví, o jaký lektvar původně mělo jít) a nalila králi tuto podivnou směsku. Král byl naprosto uchvácen, že se horchata pije stále a dá se sehnat skutečně všude – i v podobě ledové tříště či zmrzliny.

K horchatě se dnes podávají i takzvané fartones k zakousnutí, ačkoli se jejich vznik datuje o dost později. Ptala jsem se mnoha kouzelníků, z čeho se vlastně fartones vyrábí, ale nikdo mi nebyl schopen říct přesné ingredience. Jediné, čím si jsou naprosto jistí, jsou prolisované bublinatky smíchané s cukrem. Na rozdíl od horchaty ale fartones zatím chutnali všem, které jsem potkala.

Ještě nesmím zapomenout zmínit pokrm, který se rozšířil do celého Španělska, a tím jsou známé churros. Opět si nejsem recepturou příliš jistá, ale traduje se, že s nápadem na churros přišel samotný Bertík Fazolka. Obyčejné churros jsou osmažení těstovití hadi, kteří se namáčí do čokolády, ale to, co mne zaujalo nejvíc, byla možnost koupit si i jedno obří churro plněné libovolnou ingrediencí – jak v mudlovské, tak i v kouzelnické verzi. Samozřejmě jsem nemohla odolat a vyzkoušela náplň se škrkním máslem a karamelem, výborné!

Na jídlo bych mohla pět ódy klidně celou věčnost, ale protože je Valencie zvláštní i v jiných oblastech než jen v gastronomické, nechám gurmánům možnost se do Španělska vydat a prozkoumat pokrmy na vlastní pěst.

4. Tradice a svátky

Ve spojení s Valencií existuje jeden hlavní (a pravděpodobně nejdůležitější) svátek, a tím jsou Las Fallas. Celý region jím žije a ačkoli se koná vždy od 15. do 19. března, Španělé ho slaví už od prvního dne v měsíci. Skutečně. Nelžu, po týdnu mi to už lezlo na nervy. Jde o svátek plný světel, hluku, randálu a dalších synonym pro „binec“. Las Fallas nemají žádný kouzelnický původ, ale mudlové svátkem žijí natolik, že zcela strhli do oslav i kouzelníky. Ti v tu dobu pořádají v centru města různé workshopy a karnevaly, jde totiž o jediný týden v měsíci, kdy se zcela ztratí v davu a mohou být sami sebou – dokonce zde i platí nepsaná úleva v zákoně o utajení, pokud je do rozumné míry.

O co vlastně jde? Mudlové všude házejí petardy (bohužel jsem to vypozorovala už i u malých, přibližně pětiletých dětí), smějí se každému výbuchu a ani kouzelníci nejsou s třaskavými kouzly a dělobuchy pozadu. Každý den od 1. do 19. března si kouzelníci ve 14:00 berou na starost tradiční mascletu na Plaza de Ayuntamiento, kde zařizují obrovskou světelnou show.

Nepochopila jsem, proč dělají světelnou show v poledne, kdy je ještě světlo, takže světelné efekty nemají příliš účinek a akorát se kvůli výbuchům otřásá země. Jak kouzelníci, tak i mudlové to překvapivě shledávají atraktivním a zábavným, proto obvykle před každou mascletou čekají klidně i hodinu, jen aby byli dělobuchům co nejblíže a mohli cítit dunění co nejvíc. Sama jsem se toho zúčastnila pouze dvakrát (podruhé, abych se ujistila, že poprvé se mi taková šílenost nezdála) a myslím, že mi stačilo do konce života.

Pro představu, jak taková mascleta vypadá, přikládám názornou ukázku:

Jak už jsem zmínila, Las Fallas jsou přehlídkou nejen hluku, ale i světel a celkově jde o přehlídku veškerého absurdna. Navzdory dělobuchům se dají na svátku najít i zajímavé a fascinující věci – třeba osvětlené ulice, které střídají barvy podle hudby (což je zcela pod taktovkou mudlů), anebo obrovské dřevěně-polystyrenové sochy, karikatury, znázorňující věci, které by jen tak někdo ani v nejhlubších představách nevymyslel. Od Pocahontas přes muchlorohé chropotaly až k nějaké záhadné osobě jménem Donald Trump. Nejabsurdnější na těchto sochách je, že ačkoli se kouzelníci z jednotlivých čtvrtí města celý rok snaží vytvořit originální sochu a mít ji ze všech nejhezčí, 19. března o půlnoci se stejně všechny sochy spálí. Zvláštní.

Jakmile se v noci spálí všechny sochy (škoda materiálu a ovzduší, i přes roušku mé plíce trpěly), jako by mávnutím proutku všechen hluk ustal. Docela jsem se obávala, že budou dělobuchy a otřesy země pokračovat i nadále, ale k mému překvapení už 20. března všichni pouze dospávali spánkový deficit a po Las Fallas se na rok opět přestalo šílet. Byly to skutečně náročné týdny a kdybych tu měla bydlet a společně s kouzelníky tyhle aktivity podnikat každoročně, nevím, jak bych to ustála.

5. Ohlasy jiných kouzelníků

Aby výzkum nebyl příliš subjektivní, pozvala jsem si do Valencie několik kouzelníků, aby ve městě nějaký čas pobyli a popsali mi svůj názor a dojmy. Tady jsou čtyři vybraní:

Kouhei Hasangeki > Líbilo se mi, že všichni mluvili španělsky. Kdybych jim nerozuměl, asi bych byl nesvůj, ale takhle to docela ušlo.

David Lopez > Valencie byla nejkouzelnější hlavně kvůli jedné čarodějce, kterou jsem tam poznal. (pozn.: respondent odmítl dodat bližší informace o navazování mezinárodních vztahů)

Tydynka Flyová > Nejvíc mě zaujaly kočky.

mama Jackson > Jela jsem tam jen kvůli své dceři, město je to pěkné.

... z čehož vyplývá, že pozvání nestranných pozorovatelů na výzkum kouzelnických aktivit ve Valencii byla naprostá ztráta času a prostředků. Tímto ještě jednou děkuji všem respondentům.

6. Závěr

Ačkoli určitě nejde o jediné španělské město, není pochyb o tom, že ve Valencii kouzelníci zanechali stopy větší i menší, které mudlové jen tak nevymažou. Za mě nejvíce vede moderní město a horchata, ale je jasné, že my jsme kouzelníci o dost umírněnější a Praha k nám sedne mnohem víc. Valencii každopádně doporučuji navštívit, protože si tu každý kouzelník najde své. To je na tom to nejlepší.

P.S. Sehnala jsem ubytování v domě, kde se nachází i byt 9 ³⁄4, náhoda?