Takže dobrý večer!

Vítám vás u mé kozy. Totiž u vypracování zkoušky KOZA. Plánuju sice v budoucnu mít farmu někde na venkově a pěstovat kozí mléko, nicméně teď ještě žádnou nemám a tudíž vás s mojí kozou, která se bude jmenovat Milka, nemohu seznámit.

Sám jsem byl zvědavý, co mi slečna Jackson připraví za zadání, jelikož jsem jedno velice nápadité vyčerpal už u CKÚ. Byl jsem ale mile překvapen. Jako by zrovna ona tušila, jakéže to dělám mudlovské povolání a ušila mi tuto práci přímo na míru. Budiž tedy.

Problematika etikety u strážců zákona je rozhodně aktuální téma, neboť jak v našem, tak v mudlovském světě jsou veškeré bezpečnostní složky sledovány všemi občany. Samozřejmě, neboť ti v ně vkládají důvěru, že pokud by něco nastalo, tito strážci zákona je ochrání a pomohou jim. Je tudíž velice důležité, jak vystupují navenek, jak umí jednat s lidmi, zda nejsou líní pomoci v případě něčí nouze, i když může jít třeba jen o banalitu atd.

Lidé si vytváří obrázek podle každého strážce zákona kterého potkají. U někoho se může stát, že potká zrovna jednoho nepříjemného, který se třeba špatně vyspal a chová se neurvale a řekne si: „Těm policistům/bystrozorům vůbec nemohu věřit, chovají se hnusně a ještě se tváří, že je hrozně obtěžuju.“  Naopak někdo se s různými strážci setkává denně a zjišťuje, že jsou to lidi stejně jako oni. Že každý z nich má jinou náturu a nelze je škatulkovat podle jedné špatné zkušenosti.

Svoji práci jsem se rozhodl rozdělit do několika kapitol, víceméně situací ze života strážců zákona a popsat, jak se reaguje či mělo by reagovat na tyto situace v kouzelnickém a mudlovském světě.

Chování strážce zákona k přestupci/pachateli

U mudlů

                V této situaci platí jedno základní pravidlo. Jak se chová pachatel k orgánovi, tak se orgán chová k pachateli. Ideální případ chování od pachatele je: „Ano, vím, co jsem provedl, omlouvám se, příště si na to dám pozor.“ V tomhle případě, pokud narazí na normálního orgána, což se v 95% stane, se dá situace vyřešit v klidu, bez hádek, třeba domluvou nebo jen symbolickou pokutou, pokud to situace vyžaduje.
                Jako méně ideální příklad uvedu z praxe. Jedu služebním autem po chodníku v parku, velice opatrně, asi tak 10 km/h, možná ani to ne. Ostatní auta samozřejmě v parku bez povolení nemají co dělat, my ze zákona ano. Vtom nám vběhne pod auto pejsek, tak zabrzdím. Kolega otevřel okýnko a upozornil majitele a majitelku, že psi by tu neměli pobíhat navolno, že od toho je místo v druhé části parku. Reakce by měla být podobná, jako v odstavci výše, bohužel však nebyla. Ti dva ihned na nás spustili, že co si to dovolujeme jim málem přejet psa, že tu s tím autem vůbec nemáme co dělat a místo abychom tady řešili opilce, co tu rozbíjí lahve, po jejichž střepech oni pak „musí“ šlapat, tak si dovolujeme jim něco říct. Na naši námitku, že teď tu řešíme něco jiného, začali být ještě více agresivní a situace se začala hrotit naprosto zbytečně a jejich výhružka že „já si tě vytáhnu z auta“ byla docela přes čáru.
                Pak se nelze divit, že strážce zákona může využít své pravomoci a docela přestupci znepříjemnit život.

U kouzelníků

                Jelikož se tu zatím bavíme zatím jen o verbálním chování vůči sobě, situace by se měla řešit naprosto stejně. Pokud přijde někdo z ministerstva kouzel a nachytá mě, že po mudlech házím bomby hnojůvky a oni jsou pak zmatení jak lesní včela, proč to vlastně tak smrdí, je lepší toho hned zanechat a říct, že jsem si prostě jen krátil nevhodnou činností dlouhou chvíli a že toho hned nechám. Pokud ovšem jednu bombu hnojůvku hodím i po pracovníkovi MK s tím, že to je docela zábava, nemůžu se úplně divit, že schytám jednoho Petrificuse Totaluse a navrch budu muset trochu odpustit z mého váčku s galeony.

Chování strážců zákona k agresivnímu pachateli

U mudlů

Hned na začátek této kapitoly bych chtěl vyvrátit biblický mýtus, že kdo po tobě kamenem, ty po něj chlebem. Tak takhle svět rozhodně nefunguje a ti, kdo si to tak myslí, těch (obrazně řečeno) jsou plné hřbitovy. Spíš bych to vzal tak, že kdo po tobě kamenem, ty po něm betonovým kvádrem. Od toho mají mudlové v trestním zákoně jeden úžasný paragraf, konkrétně §29 Nutná obrana. Jediné omezení je, že obrana nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Dám vám jeden všeobecný příklad za všechny. Strážce zákona uvidí, jak dva chlapi kopou do ležícího člověka. Oficiálně by měla padnout výzva, ať toho zanechají a vzdají se. Jenomže někdy je lepší se zachovat tak, že účel světí prostředky. Možná to není úplně nejšetrnější, nicméně vytáhnout obušek a bez výzvy ty chlapy složit na zem, dát jim pár ran a spoutat, je to nejlepší řešení. Jednak se tím vyhneme možnosti obrácení útoku proti strážci, protože využijeme momentu překvapení a jednak se tím dá zabránit útěku pachatele. Bohužel je pravda, že ani tito agresoři neztrácí svá práva v momentě, kdy páchají trestný čin a tahanice po soudech mohou být komplikované, nicméně pro strážce zákona je vždy prvotním cílem zabránit škodě, která mohla útokem vzniknout.
Tento úkol sice píšu do předmětu, který se jmenuje etiketa, nicméně v tomto případě jde etiketa stranou.
                Může se také stát, že pachatelé spatří strážce zákona dřív, než je stačí zpacifikovat a dají se na útěk. V tomto případě je samozřejmě přednější zjistit zdravotní stav oběti a poskytnout pomoc. Samozřejmě je ideální u toho vyrozumět ostatní kolegy a říct, kdo to byl, kolik jich bylo, jak vypadali a kam běželi.
                Samozřejmě celý tento příklad je prezentován s tím, že se předpokládá, že pachatelé u sebe žádnou zbraň nemají, jen u takovéto obyčejné rvačky může vzniknout tolik různých situací, které by vydaly na několik takovýchto prací. Pak už však záleží vždy na pohotovosti a připravenosti každého strážce, jak se se situací vypořádá.

U kouzelníků

V našem kouzelnickém světě je poměrně jednoduché využít momentu překvapení, jelikož se zde nemusí odehrát vůbec žádný boj mezi strážcem a pachatelem. Když uvidíte Smrtijeda, jak si na někom trénuje kletbu Cruciatus a on o vás vůbec nebude tušit, není nic jednoduššího, než použít obyčejné Expelliarmus či PEtrificus totalus, popřípadě mu jen tak pro zábavu poté hodit lechtací zaklínadlo.
Pokud je ovšem kouzelnický strážce zákona spatřen pachatelem, jen těžko lze předpokládat, že pachatel začne utíkat, neboť by svá záda nabízel jednoduchému zaklínadlu. Je vždy lepší, když strážců zákona je více, než pachatelů, neboť jeden se může starat o rozptýlení a druhý o zpacifikování útočníka. Od toho jsou ale všichni bystrozoři atd. proškolení, aby věděli, jak se v krizových situacích chovat, jaká zaklínadla použít a kterak zacházet se zpacifikovanými útočníky. Rozhodně bych mu to dal ale za Cruciatus sežrat v rámci jistých možností. A oni už mu to pak dají i sežrat mozkomorové.

Chování strážců zákona vůči obyčejným občanům, kteří potřebují pomoci

                Rozhodl jsem se tuto kapitolu nedělit, neboť si myslím, že typy lidí, kteří něco po strážcích požadují, jsou stejní u kouzelníků i u mudlů.
                Takže za prvé tu máme lidi, kteří jen potřebují poradit cestu. Stydí se oslovit náhodné kolemjdoucí nebo se bojí, že by několik lidí za sebou nevědělo a ptali se zbytečně a tudíž se obrátí k někomu komu věří, že jim poradí. V 99% odpovědí se tak stane. Ostraha u ministerstva posílá kouzelníky na různá oddělení, poradí jim, kde co mají řešit, který pracovník k tomu bude nejlepší atakdále. Strážci u mudlů zase většinou radí, kudy se nejlépe dostat na turisticky atraktivní místa. Někdy si člověk ale říká, že to snad ti lidi dělají schválně. To, že chtějí vědět, kterým směrem je třeba Tančící dům z Karlova náměstí, to se dá pochopit (asi 200 m). Ale když se vás někdo zeptá, jak se dá pěšky (!!!) nejlépe dojít na Florenc, tak to si klepete na čelo. Tady půjdete rovně, po třista metrech se dáte třetí odbočkou doprava, kilometr rovně, projdete přes náměstí a další kilometr a půl rovně podél kolejí. A nebo si kupte jízdenku a jste tam metrem do desíti minut. Nazdar.

V každém případě lidé po vás vždy vyžadují ochotu jim poradit, ideálně s úsměvem na tváři, i když už tu samou otázku slyšíte za den podvacáté. Ale myslím, že toho nejsou ušetření ani například číšníci či prodavači jízdenek (jen příklad za všechna povolání) a tudíž to chce prostě někdy zatnout zuby a zachovat dekorum.

                Pak jsou tu notoričtí stěžovatelé si na všechno. Buď to dělají, protože mají podle všeho houby co na práci a nebo byli od strážců zákona už někdy potrestáni, tudíž teď sledují stejné přestupky u ostatních lidí a cíleně kvůli tomu zaměstnávají strážce, jelikož jim bylo od nich ublíženo (byť třeba právem) a žádají, aby byli stejně potrestáni i ostatní. Samozřejmě zde platí i to pravidlo, že se vše dá řešit úplně normálním způsobem, ale často to kvůli oznamovatelům nejde. Jen dva příklady z praxe.
                „Dobrý den, prosím vás, už je pozdě v noci a tam v té hospodě dělají takový hluk, že nikdo nemůžeme spát. Bojím se tam jít je upozornit, protože tam bývají většinou opilí fotbaloví fanoušci a mohli by být agresivní.“ „Ano, samozřejmě, prověříme to a uklidníme je.“

A ten druhý z nedávné doby (ano, pejskaři, kapitola sama o sobě): „ Zdravím, vám jako nevadí že vám tam pobíhá pes navolno? Hlavně že mě za to vždycky buzerujete a teď děláte že to nevidíte?“ „Kde prosím vás?“ „Támhle…“ ukazuje na dědulu o berličce a psa zhruba stejně starého, který nemá vodítko, ale pomalou chůzí jde vedle svého pána. „Ne, tak tohle mi fakt nevadí, nashle.“
Chm, možná to nebylo nejetičtější, ale většina lidí si pak uvědomí, jak se chovala, na co a proč to vlastně upozorňovala a třeba si to i v hlavě trochu srovná.

Slovo závěrem

                Takto bych mohl v kapitolách pokračovat do aleluja, ale to bych těch zkoušek musel psát více. Povolání strážce zákona není jednoduché a většina mudlů i kouzelníků od vás očekávají, že jste nějaký nadčlověk, který zvládne poradit a pomoci úplně se vším. A nemusí to být jen bystrozor či policista, ale i recepční na ministerstvu, hasiči či záchranáři.

                Ano, od toho tu přece ti strážci jsou, dá se s tím souhlasit, někdy ale není v jejich silách zvládat problémy a požadavky všech lidí a ještě si přitom zachovat důstojnou tvář. Je potřeba brát na vědomí, že strážci zákona jsou také jen obyčejní lidi, kteří mají i své osobní problémy, které se někdy (chtě nechtě) promítají i do jejich práce. To, že mají na sobě zrovna nějaký mundúr z nich nedělá žádné nadlidi (což si bohužel někteří z nich myslí). Jak jsem už říkal na začátku, když se umí lidé slušně chovat, určitě není problém si přátelsky popovídat (pokud je čas a prostor) a vyřešit veškeré dotazy a problémy, které s sebou člověk přináší.

                Je to touhle cestou tak trochu apel na veřejnost, aby si uvědomili, že být strážcem zákona je u mudlů i kouzelníků psychicky náročné povolání a tito strážci se občas musí obrňovat trpělivostí, ale stejně se stane, že ten pohár někdy přeteče. Proto je lepší někdy mlčet, než se hádat (na obou stranách).
                Inu dospěl jsem až na konec mé práce, tak doufám, že se vám všem líbila a získali jste trochu internější pohled do práce strážců zákona a třeba si někdy vzpomenete při kontaktu s nimi a budete se na ně nahlížet trochu jinak.  

Tak KOZÁM zdar a mé budoucí Milce zvlášť

David Lopez