Kouzelní tvorové a jejich obraz
v legendách amerických národů

„Slunce je otec můj,
matkou mou země.
Znám, bratře, osud svůj –
v bouři žít temné.“
(Bouřlivákův zpěv, 1805)

OSNOVA

Slovo úvodem
1. Stříbranovská proslulá čtveřice
    1.1 Bouřlivák
    1.2 Rohatý had
    1.3 Pichlohoř
    1.4 Wampuma
2. Výběr z ostatních kouzelných tvorů amerických končin
    2.1 Hrombuk
    2.2 Peruánský zmijozubý drak
    2.3 Šnelegajstr
    2. 4 Seskvoč
Závěr

Slovo úvodem

Když se evropský kouzelník pustí do takového tématu, jakým je to mé, zjistí, že se velmi záhy ztratí v záplavě zvířecích jmen, motivů, pojmů i představ, které jsou vlastní šamanům a kouzelníkům amerických národů – těch původních, protože přistěhovalci z Evropy si v mnoha ohledech s sebou přinesli obraz světa nám mnohem bližší a známější.

První z řady úskalí přichází už se samotnými jmény Indiánů, mezi kterými najdeme mnoho magických kombinací, jako je např. Létající kojot či Ohnivá ještěrka. Přehlednosti tématu nepřispívá ani to, nakolik si Indiáni cení tzv. totemových zvířat, předobrazu svých předků či četně se vyskytující schopnosti proměny v určité zvíře, zvěromagie, nakolik si cení po generace ústně předávaných historických i pohádkových vyprávění a také příslušnosti k určitému kmeni či skupině kmenů, kterých je od severu po jih nepočítaně. A někde tam, mezi jmény, příběhy, totemy a kouzelníky samotnými, se nacházejí střípky legend o skutečných kouzelných tvorech.

Ve své práci jsem se rozhodla zmínit ty tvory (ve smyslu zvíře, jak tento pojem vnímáme dnes => tvor, který nerozumí kouzelnickým zákonům a zákonitostem a aktivně k nim nepřispívá), kteří jsou typičtí převážně jen pro oblast Severní a Jižní Ameriky a u kterých se mi podařilo dohledat alespoň nějaké magické schopnosti či zvláštnosti. V legendách Indiánů totiž najdeme zvířata na každém kroku, často však jde o zbožštěnou formu klasických tvorů – bůh v podobě vrány mluví k bojovníkovi, sova v podobě určité bohyně radí, jak se rozhodnout, zvířecí archetypy obohacené o lidské schopnosti se starají o chod světa apod. Tento základ z legent a mýtů jsem se zároveň pokusila stručně porovnat s fakty, která o daných tvorech známe my, čarodějové dnešní doby. Menší pozornost jsem pak věnovala jednotlivému třídění legend dle příslušnosti ke kmeni či kmenové skupině, to by totiž vydalo na minimálně další rozsáhlý výzkum.

1. Stříbranovská proslulá čtveřice

1.1 Bouřlivák

Pravděpodobně nejproslulejším zvířetem severozápadní oblasti USA a Kanady je bouřlivák, mezi Indiány žijícími na tomto území spíše známý jako hromopták, hromový pták či „pták, který požírá lidi“ (piasa). Každý kmen si ale tak trochu všiml jiné bouřlivákovy stránky.

Kmen Potawatomi si vypráví příběh o boji bouřliváka a rohatého hada. Bouřlivák podle jejich mínění chránil lidi před nebezpečným rohatým hadem, který lidi topil a živil se jimi. Jednoho dne mladý válečník projížděl kolem bojující dvojice, přičemž bouřlivák ho poprosil o pomoc s příslibem, že z něj učiní skvělého člověka. I rohatý had prosil o pomoc a slíbil mladíkovi, že když šípem střelí bouřliváka, věnuje mu své neutuchající přátelství. Indián se nedokázal rozhodnout, a tak šíp vystřelil se zavřenýma očima. Šíp trefil bouřliváka a ten se tak stal vězněm rohatého hada. Když se rozpoutá bouře s hromy a blesky, je to proto, že spolu dvojice, šípem oslabený bouřlivák a rohatý had, opět bojuje, zatímco se bouřlivák snaží vymanit ze svého vězení.
Obecně se dá říci, že boj bouřliváka s rohatým hadem je častým jádrem různě pozměněných příběhů, jsou to tak trochu nepřátelé na život a na smrt. V některých příbězích však slouží rohatý had jako posilující potrava pro bouřliváka, který pak dokáže čelit kosatce, svému úhlavnímu nepříteli.

Šavané si také cení bouřliváka pro jeho statečnost v boji s rohatým hadem, který by jim jinak ublížil. Hrom je tak projevem boje mocných sil, blesk je pak mrknutím oka bouřliváka. Svou odvahou Šavany chrání a ti tak žijí v bezpečí. Bouří, které bouřlivák rozpoutává svými křídly, se nebojí, věří, že jsou díky nim chráněni.

Legenda lidu Winnebago zase vypráví příběh o chlapci, kterého bouřliváci unesli, aby si z něj učinili budoucí potravu. Chlapec se staral o zraněného holuba a později ho pustil už opět zdravého na svobodu. Stalo se pak, že právě toho chlapce unesli do svého království vysoko na obloze zlí bouřliváci a ve svém příbytku ho drželi, aby vyhladověl a oni ho mohli pozřít. Shodou okolností však právě malý holub, kterého chlapec vyléčil, objevil svého lidského přítele v doupěti bouřliváků a pomohl mu přežívat – nosil mu potravu ukrytou pod křídly. Zlý čin bouřliváků byl později odhalen samotným vládcem všech ptáků a chlapec byl ze zajetí propuštěn na svobodu a díky svým zážitkům i dobrému srdci se stal hrdinou.

Pravděpodobně nejvěrnější je legenda, která vypráví o velkém ptáku, sedávajícím na vrcholku hory, který pohybem svých křídel vyvolával vítr a bouřky. U jezera pod horou žil s babičkou malý chlapec a vítr si užíval, do chvíle, než mu přicházející bouřka pokazila plány na lov kachen na jezeře. Když se takové zklamání opakovalo více dnů, rozhodl se, že ptáka na hoře chytí a spoutá, aby mohl v poklidu plout po jezeře. Jak chtěl, tak učinil. Čím víc se k ptákovi však blížil, tím větší vítr dul, odvál mu postupně šaty i vlasy a obočí. Chlapec se ale nevzdal, ptáka následně lstí svázal a odložil v rozsedlině mezi skalami. Užíval si bezvětří a sluníčka, lovil ryby i kachny. Jenže zanedlouho bylo horko k nesnesení, zvířata umdlévala a ryby lekaly, voda se zkazila.
Chlapec se přiznal babičce a běžel na horu napravit, co způsobil. Ptáka našel a vysvobodil. Když si mu ten stěžoval, že ho nějaký nahý a bezvlasý darebák svázal a nechal bez pomoci, chlapec už znova oděný a s vlasy dorostlými ptáka uklidnil, přestože se ke svému vlastnímu činu nepřiznal. Rozmlouvali dlouho a chlapec ptákovi navrhl, aby někdy bouři a vítr vyvolával, ale někdy si taky odpočinul. Od těch dob pták někdy přinese na svých křídlech vítr a bouřku, jindy nechá slunce svítit a nahřívá se v jeho teple.

(zdroj)

Porovnám-li nyní legendy severoamerických Indiánů s reálnými poznatky o bouřlivákovi, zjistím, že jeho zásadní rysy jsou v legendách zvěčněny. Bouřlivák žije nejhojněji v Arizoně, ale vyskytuje se i v dalších oblastech Severní Ameriky. Dorůstá velikosti větší než člověk, teoreticky by tak mohl odnést i menší dítě. Svým letem dokáže vyvolávat vítr a bouře, zvláště, pokud cítí nebezpečí, většinou magického charakteru. Má šest párů křídel a jeho peří si zachovává stejnou vlastnost, vycítí přítomnost škodlivé magie a reaguje na ni. Legendární schopnost přinášet s sebou bouři tak zcela odpovídá realitě. Podobá se gryfům či orlům, na hlavě však má peří připomínající růžky, což jsou vlastně peřím pokryté uši. Je to tvor laskavý, svým vzhledem však může připomínat dravce, což by vysvětlilo obavy Indiánů, že by mohl lidi požírat jako potravu. Odvěký boj s rohatým hadem je zajímavý aspekt příběhů, z části může být způsoben přirozeným koloběhem přírody, kdy se dva magičtí tvorové zkrátka potkávají, zvláště když jeden bouři vyvolává a druhý se cítí ve vodě doma, z části to může být vliv stříbranovské historie, kde spolu odvěce soupeří koleje Bouřlivák a Rohatý had. S ohledem na to, že byl Stříbranov založen v 17. století, lze připustit, že existence kolejí a jejich reputace mohla ovlivnit vznik některých indiánských legend, především v průběhu 18. století.

1.2 Rohatý had

Kromě příběhů, které líčí souboje s bouřlivákem, existují však i příběhy čistě o rohatém hadovi. Většina vypráví o jeho chytrosti a vynalézavosti, až lstivosti, a také o tom, jak získal svou podobu a rohy. Ale najdou se i příběhy zajímavější.

V jedné šavanské legendě se vypráví o tom, že Velký stvořitel právě vytvářel zemi, když se z postranních myšlenek o sobě samém zrodil had, v němž kolovala část stvořitelovy síly. Když zemi dokončil a chybějících sil si povšiml, snažil se z hada svoji sílu dostat zpět. Ale i když mu utrhl hlavu, svoji sílu zpět nezískal. Bezhlavý had se pak odplazil a ukryl v jezeře. Svou ztrátu časem nahradil tím, že si nasadil hlavu jelena, kterého předtím uchvátil. Od tohoto příběhu se nadále odvíjí další, v nichž se říká, že maso rohatého hada je vždy čerstvé a nabité nadpřirozenou silou, a že je i proto potravou bouřliváků.

Další legenda vypráví o hlavě rohatého hada mírně jinak. Obří had žil v jezeře a nebál se lovit i velkou zvěř. Tak se jednoho dne podařilo, že se had obtočil kolem obřího jelena a jelenovu hlavu použil jako masku, aby ulovil další hojnou kořist pomocí té lsti, že přivolá laně k jelenovi. Natolik se mu maska zalíbila, že se časem stala jeho skutečnou hlavou.

Jiný příběh vypráví o ženě tak krásné, že se jí žádná nemohla rovnat. Žila dlouho sama jen se svou krásou, protože nenašla muže, jenž by se jí mohl rovnat. Až jednoho dne ji od jezera doprovázel cizí mladík, který se jí krásou vyrovnal. Stalo se, že se domluvili a žena odešla s mužem k jeho kmeni. Když se jednoho dne vrátil z lovu poraněný, žena ho hladila a čistila mu rány, s hrůzou ale spatřila, že se její muž mění v rohatého hada. Přestože ji jeho matka a celý kmen ujišťovali, že jí nikdy neublíží, žena prchala. Váhavě, protože muže milovala, ale z jeho hadí podoby byla zděšená. Utíkala a spatřila na břehu velkého jezera tři další krásné mladíky. Ti právě oštěpem propíchly hada, jejího muže, jenž ji pronásledoval, aby ji odvedl zpět ke svému kmeni. Mladíci se představili jako bouřliváci a ten nejmladší si ji odvedl k sobě domů, kde se stala jeho ženou. Opět zde vlastně tak trochu máme boj bouřliváků a rohatých hadů.

Zajímavá legenda, která se v mnoha aspektech podobá některým pohádkám, které známe i z Evropy, vypráví o sestřičce a bratříčkovi, kteří, opuštěni svým lidem, potkali zlou čarodějnici, starou ženu, jež sourozencům zadávala nesplnitelné úkoly. Sestřičce však nakonec vždy přiletěl na pomoc pták a poradil jí. Jednoho dne ale museli sourozenci prchnout, šlo jim o život. Prchali, ale před zlou starou ženou nebylo kam se skrýt, ani ve skulině stromu, ani v houští. Stalo se, že na říčním břehu potkali velkého rohatého hada, který jim laskavě řekl, ať si vlezou na jeho tělo. Převezl je na druhou stranu řeky, kde je ukryl pod kouzlem neviditelnosti, následně se vrátil zpět a ulehl k odpočinku. Přihnala se zlá stará žena a poručila hadovi, aby ji převezl. Ten zlou ženu uchvátil a zatáhl pod vodu, kde ji utopil a sežral. Děti tak přežily a s hadem se od té doby napořád přátelily.

(zdroj)

Pokud opět porovnám legendy s fakty, i zde je nutno říci, že legendy v sobě nesou nemalé stopy reálného rohatého hada. Jedná se o obřího plaza, jehož hlavu zdobí překrásné rohy, z dálky se tak skutečně může zdát, že k němu hlava jaksi nepatří, že se podobá ušlechtilé hlavě jelenů. V jeho rozích a celkově v jeho těle je silná magie, což by odpovídalo i představě Indiánů o tom, že had sílu načerpal od samotného tvůrce světa. Rohatí hadi mají na čele překrásný drahokam (pro nějž byli v ostatních částech světa, kde žili, vyhubeni), díky kterému se dovedou zneviditelnit. Tuto stopu najdeme v příběhu o sourozencích, které ukryl pomocí své magie před čarodějnicí. Díky drahokamu i magii v rozích dovedou také létat, což vysvětluje, že mohou za určitých okolností být ve vzduchu společně s bouřliváky, oproti legendám spíše ve spolupráci v bouři než v urputném boji – jeden ji vyvolává, druhý posiluje.

1.3 Pichlohoř

Pichlohoř je třetím hojně se vyskytujícím tvorem v indiánských příbězích. Většina legend hovoří o malých lidech, dosahujících velikosti po kolena vzrostlého muže, kteří jsou na jednu stranu dobráčtí šprýmaři, na druhou dobráčtí skřítkové, kteří ale nestrpí neúctu od lidí, na třetí stranu zlovolnými tvory, kteří očarují člověka pichlavým pohledem či zlomyslnou léčkou, aby mu způsobili hoře a nepříjemnosti. Pichlohořům se také často v legendách říká „ti z divočiny“ či „ti divocí“. Vzdáleně se hodně podobají skřetům a trochu i lesním mužíčkům.

Jedna z legend líčí, jak se mladý indiánský pár usadil na odlehlém místě. Muž zde při práci na obydlí narazil na pichlohoře, který se z nedalekého kamene pochechtával nešikovné práci muže. Nakonec mu pomohl obydlí postavit a zmizel. Za noci však stále slýchali jeho pochechtávání. Když se jednoho dne ženě narodilo dítě, ukázal se pichlohoř znovu a uhrančivě se na rodinu u ohniště díval. Muž se rozlítil a zatímco žena chtěla s díky za dřívější pomoc malého mužíčka přizvat k obědu, muž po něm hodil klackem a zahnal ho. Od té chvíle se vše obrátilo k horšímu – muž se z lovu vrátil zmatený a zle poškrábaný od drápů šelmy, žena pro samou starost o muže zapomínala hlídat povyrostlé batole. A když se batole ztratilo, žena i muž nad svou ztrátou truchlili. Když se muž uzdravil, hledal své dítě, ale marně. Nakonec s ženou připravili velkou hostinu a vše nabídli mužíčkovi, volali ho, ale jeho smích se neozval. Až po roce od osudné ztráty se venku ozval dvojí smích. Žena i muž vyběhli a ke svému překvapení spatřili mužíčka, jak si s ním dítě vesele hraje a tahá ho za uši. Neváhali, nabídli mužíčkovi místo u ohně, to nejčestnější, hostili ho a poděkovali za dávnou pomoc, muž se omlouval. A tak jim mužíček vrátil potomka v pořádku a poté, co své jídlo spořádal, zmizel už napořád.

Další legenda hovoří o mladíkovi, který se vysmál dívce ne právě obdařené krásou. Ta od té chvíle bloudila po okolí a trápila se tím, že nenajde muže, protože je tak ošklivá. Potkala jednou malého človíčka, kolem kterého se vznášela kouzelná vůně květů. Usedla a vyprávěla mu o svém trápení, i když mužík nijak neodpovídal a ani nereagoval. Když se pak vracela do vesnice, mužík ji nenápadně následoval. A stalo se, že mladík, který dívku urazil, vyšel na lov. Zapomněl ale na vše – jak lovit, kde bydlí, kdo je… Až jednoho dne ho našli jiní lovci, jak leží mrtev a podrápán ve tváři nějakou šelmou.

(zdroj)

Porovnám-li tyto legendy se skutečností, také tady je mnoho pravdy. Pichlohoř je skřetům podobný tvor, který je ale nadaný poměrně bystrým rozumem, přestože za osobu ho podobně jako např. kentaury nepovažujeme – o kouzelníky se zajímá jen svým vlastním způsobem. A jako tomu je u lidí, existují pichlohoři lidem víc naklonění a také ti naprosto zlovolní, záleží na jednotlivci. Obecně se však lidem celkově vyhýbají. Vládnou magií, která způsobí, že člověk jí ovlivněný na něco zapomene, že je zmatený natolik, takže se sám dostane do nebezpečí, z něhož nemůže vyváznout. Pravdou legendami potvrzenou tak je, že pichlohoře se nevyplatí pokoušet a chovat se k němu neuctivě, pokud se s ním kouzelník potká. Na magii pichlohořů příliš nezabírá ani um nitrobrany, protože jde svým způsobem o jakousi formu uřknutí, ne o nahlížení a ovlivňování mysli jako takové.

1.4 Wampuma

Také o této kouzelné kočce existuje nejedna legenda, která se dodnes mezi Indiány vypráví.

U kmene Čerokí se vypráví příběh o zvědavé ženě, která jednoho dne následovala bojovníky svého kmene, zvědavá, kam půjdou a jak vlastně loví. Ženy měly lov přísně zakázaný. Zahalila si hlavu do kožešiny divoké kočky, aby byla méně nápadná, a zpoza skal naslouchala loveckým písním i kouzelnému obřadu. Byla však odhalena a přísně potrestána. Nejen, že ji kmen vyloučil a musela se toulat divočinou sama, ještě ji místní šaman zpola zavázal (některé verze říkají, že zpola kůži přišil) do kočičí kůže, takže se stala napůl člověkem, napůl pumou. Její nešťastné kvílení se dodnes nese divočinou kolem Tennessee, odkud příběh pochází.

Další (a podobných příběhů existuje poměrně dost) legenda líčí setkání s wampumou, která člověka pronásleduje. Jeden bojovník v noci číhal na kořist, když spatřil dvě obří žhnoucí žluté oči před sebou. Jeho psi začali výt a utekli z lesa. Ulekl se a vypustil šíp, šelma se však hbitě šípu vyhnula. Pak spolu zápasili tak dlouho, že to bojovníkovi přišlo jako věčnost, v hlavě jako by měl prázdno. Když se mu podařilo vymanit se a utíkat, co mu nohy stačily, šelma byla vždy jen o krůček za ním. Doběhl ke srubu a schoval se uvnitř, jeho lovečtí psi se také schovali, kam jen mohli. Šelma útočila úporně, nakonec však svůj útok vzdala a zmizela.

(zdroj)

Z těchto legend si odnášíme především povědomí o tom, že wampuma se podobá klasické divoké kočce, pumě, ale že dovede jako „napůl žena“ kráčet po zadních. Což podle faktů opravdu dokáže. Už jen okrajově se dozvídáme fakt o jejích hypnoticky žlutých očích. Wampuma je totiž schopná nejen hypnózy, ale i nitrozpytu, díky tomu je velmi těžké s ní bojovat a také ji ulovit, natož ochočit. Její smysly jsou magicky posíleny a v pohybu je neuvěřitelně rychlá, což opět zmiňují legendy – běží rychleji než vystřelený šíp.

2. Výběr z ostatních kouzelných tvorů amerických končin

Existuje bezpočet dalších kouzelných tvorů, kteří ve světě kouzelníků a mudlů, žijících v oblasti Ameriky, prosluli jen o něco méně než výše popsaná čtveřice. Pro svou práci jsem s ohledem na délku zvolila už jen některé z nich. K převážné části z nich existuje několik navzájem velmi podobných legend, proto je shrnuji do celkového popisu s následným porovnáním se skutečností, jak ji známe z oblasti magizoologie.

2.1 Hrombuk

Hrombuk je v indiánských příbězích zmiňován spíše okrajově, především jako obyvatel lesů, na kterého může kdokoli nečekaně narazit, zvláště pokud požil mnoho ohnivé vody. Zvíře je prý nepopsatelně odporného vzhledu, ještě odpornějšího pachu a o jeho přítomnosti svědčí kouř a dým, který vydechuje. Příběhy dále líčí jeho lov, to, jak někde někoho vyděsil, pokud byl spatřen za noci potulující se v blízkosti obydlí. Jinak pro lidi nebezpečný není.

(zdroj)

A při porovnání s fakty jsou legendy opět velmi blízké pravdě. Hrombuk není kouzelníkům a lidem nebezpečný, kořistí jeho mlsného jazýčku jsou za úplňku vylézající měsíčníci. Vypadá vskutku nepopsatelně, jako kombinace ještěra (zadní část těla) s hlavou podobnou žábě a slonovi, ozdobenou velkými tesáky a rohy, z níž svítí zářivá červená očka. Zápach a kouř je spíše průvodním jevem, že se skrze lesy prodírá bažinami a vším, co potká, ne vždy jde o vábná místa. V jeho rozích se ukrývá magie, o které se legendy příliš nezmiňují – prášek z nich je nesmírně silný životabudič, po kterém neusnete celý týden a který chrání před účinky alkoholu. Hrombuk se tak často stával lovnou zvěří překupníků, dokud nebyla založena rezervace na jeho ochranu ve Wisconsinu.

2.2 Peruánský zmijozubý drak

Poněkud jižněji, v oblasti Peru (a sousedních států), najdeme legendy zmiňující nebezpečně útočného ještěra, který se pohybuje v tamních lesích. Uchvacuje kozy, krávy a drobné zvířectvo, existuje i několik příběhů, které zmiňují ještěra, který uchvátil malé dítě či drobnou ženu, starého muže… a odtáhl je do hlubin pralesa, přičemž zbytky jeho řádění jsou k nalezení i na vrcholcích stromů, tj. tvor umí chodit po zemi i létat.

(zdroj)

V podstatě i zde legendy zmiňují zásadní fakta. Jedná se o draka, který umí létat i chodit po zemi. Jeho měděná a černá barva mu poskytuje za noci příjemné krytí, jedná se o druh proslulý rychlostí a hbitostí – kořist tak uloví poměrně snadno. Legendy však nezmiňují v této souvislosti jeho prudce jedovaté zuby. Je možné, že se legendy často rozdělují a jedovaté uštknutí či pokousání je přiřazeno jinému tvorovi, popř. je jed tak prudký, že zkrátka neexistuje žádný svědek, nepozřený drakem, který by o jedu v jeho zubech přinesl zprávy.

2.3 Šnelegajstr

Zajímavým tvorem je Šnelegajstr, o kterém se dlouhý čas nevědělo, domorodé obyvatelstvo v oblasti severovýchodu USA si pouze šeptalo o rychlém duchu či úderu bohů, o tvorovi, který se snese z nebe jako blesk a uchvátí svou kořist, aby ji odnesl kamsi pryč. O tvorovi, který se podobá ptáku i ještěru v jednom, možná drakovi, a který svými ostrými zuby prokusuje maso a saje krev. Každý se měl před tímto tvorem mít na pozoru.

(zdroj)

Pravdou je, že šnelegajstr, jak ho pojmenovali němečtí přistěhovalci, je rychlejší než duch a zvědavější než straka a všichni draci dohromady. Přirozeně vyhledává lidmi osídlené oblasti a zálibu našel v chutné krmi domácího zvířectva (krávy, kozy, ovce). Jeho vzhled odpovídá legendárnímu popisu – připomíná okamii, má křídla, ještěří tělo s ocasem, jedno pozorné oko, ostré zuby a, což legendy nezmiňují, neprůstřelnou kůži, tedy ho lze jen těžko poranit. Nedokáže chrlit oheň. Je to ovšem tvor natolik vzácný, že je třeba ho chránit před zvědavou pozorností mudlů, což se od roku 1949 v široké oblasti kolem Marilandu, kde se kolonie šnelegajstrů v současnosti nachází, také děje.

2.4 Seskvoč (Velká noha)

Až neuvěřitelně často legendy Indiánů z hornatých a lesnatých oblastí USA, Kanady a Aljašky hovoří o stvoření nazvaném seskvoč (sasquatch, ale kdybychom to brali podle kmenů, pro tohoto tvora existuje celá řada pojmenování). Jde o tvora o výšce a rozměrech statného, obřího člověka, který má kůži pokrytou srstí, vzhledem se podobá člověku i velkým primátům a dokáže komunikovat gesty a zvuky. Legendy vyprávějí především o tom, jak byl spatřen, jak někoho pronásledoval či před někým utíkal, ale najdeme i starší legendy, které líčí únosy žen, s kterými měl pak seskvoč potomky.

(zdroj)

Já zde seskvoče uvádím především proto, kolik různých svědectví o setkání s ním se v indiánských příbězích objevuje, vlastně by se dalo říci, že je setkání s ním četnější než setkání s tibetským yettim, který je považovaný za jeho příbuzného. Oproti yettimu má však seskvoč hnědou až černou srst, hustší a kratší, poněkud mírnější povahu (na divokého tvora) a možná celkově méně agresivní chování. Nezabíjí lidi na potkání, jak by to udělal yetti, ale zkrátka radši zmizí, jestliže zjistí, že je někým sledován či pronásledován. Legendy o něm co do vzhledu a charakteru tak říkají poměrně dost pravdivých informací. Co se týče schopnosti zakládat rodinu s lidmi, o tom lze spíše pochybovat.

Závěr

Věřím, že jsem na několika příkladech kouzelných tvorů dokázala, že obraz, který o nich v legendách amerických národů panuje, zbavíme-li ho nánosu náboženských a bájivých představ, poměrně věrně vystihuje základní rysy, od vzhledu daného kouzelného tvora až po jeho nejcharakterističtější vlastnosti a schopnosti. Dokazuje to, že Indiáni, ať už patřili k jakémukoliv kmeni, byli dobří pozorovatelé a rádi své zkušenosti a získané informace sdíleli s druhými kmeny a národy. Snad jen pověsti jihoamerických kmenů si dodnes ponechávají určitou roušku tajemství, co za kouzelné tvory v sobě ukrývají.

Zdroje informací:
Fantastická zvířata a kde je najít – rozšířené vydání
Native American Indian Legends and Folklore
Shawnee Mythology [archive]

a četné další zdroje drobných příběhů, legend a informací